Článek
Když se řekne „krkavčí matka“, většina lidí si vybaví ženu, která odloží dítě do lesa a jde si lakovat nehty. Nebo odejde od rodiny, protože „jí to prostě nedává smysl“. Anebo pracuje, cestuje, žije – a nenechá se semlít na bezejmennou matku na hřišti se sáčkem plným piškotů v ruce. Jenže víš co? Já se do té poslední skupiny počítám. A rozhodně nejsem krkavčí.
Jsem žena, která má dítě, a zároveň má i sama sebe. A právě to je pro většinu lidí neodpustitelné.
Kult mateřské oběti je přežitek
Od chvíle, kdy se mi narodilo dítě, mi společnost podprahově vysílala jednu zprávu: „Teď už nepatříš sobě.“
A tím nemyslím prvních pár měsíců – to je jasný, tam jedeme všechny nonstop. Mluvím o té neviditelné dohodě, že odteď budeš žít hlavně pro druhé. Dítě na prvním místě. Partner, domácnost, škola, kroužky. A ty?
Ty se nacpeš někam mezi nákupní seznam a rozpis očkování.
A pokud si náhodou dovolíš žít, už nemůžeš jsi přece matka. Musíš se omlouvat, vysvětlovat, a hlavně dokazovat, že i přes to všechno jsi dobrá máma.
Jinak tě ocejchují, že jsi krkavčí.
Ambiciózní.
Nesobecká.
Sebestředná.
Nevyrovnaná.
Ne, mateřství není vězení. Aspoň by nemělo být
Ano, miluju své dítě. Ale miluju i sebe. A to se prý nesmí říkat nahlas.
Představ si, že chceš čas pro sebe, že místo druhého dětského kroužku si raději zaplatíš kurz focení. Že o víkendu jedeš sama na hory, že nechceš trávit celé odpoledne na školní besídce, kde pětiletí piští falešně na flétnu. Že po večerech nepereš kojenecké body, ale píšeš knihu. Nebo makáš na podnikání. Nebo prostě jen… jsi člověk.
Už to zní podezřele, že? Matka, která si dovolí být víc než matkou? Co to je?
Nenechala jsem dítě být, nechala jsem se jen konečně slyšet
Nemluvím o tom, že své dítě zanedbávám. Mluvím o tom, že si nenechám život ukrást pod heslem „tak to přece má být“.
To, že jsem matka, neznamená, že jsem se vzdala práva na ambice, čas, ticho, krásu, sexualitu nebo klid.
Neodešla jsem od dítěte. Odešla jsem od toho nemocného obrazu dokonalé matky, která neexistuje.
A odmítám se omlouvat, že chci i něco víc než stát u mikrovlnky s dětskou kaší. I když to samozřejmě taky dělám. Ale ne pořád. Ne navždy. Ne výměnou za duši.
Z dítěte nechci dalšího závisláka. Chci vychovat svobodného člověka
A co je na tom nejvíc paradoxní? Tím, že žiju i pro sebe, učím dítě přesně to, co by ho jinak čekalo až na terapii.
Že zdravá láska není oběť.
Že máma není vyčerpaná služka.
Že člověk má právo říkat ne, i když miluje.
A že i ženy mají nárok na identitu, která nekončí u školního rozvrhu.
Jsem máma. Nejsem svatá. A to je v pořádku
Chci být dítěti parťačkou. Chci ho provést životem, ne mu celý svůj život odevzdat jako akt hrdinství. Protože upřímně – svět nepotřebuje další uštvané matky, co v padesáti explodují nebo naprosto vyhoří. Svět potřebuje mámy, které jsou živé. Které dýchají. A které klidně řeknou:
„Ne, dneska nikam nejdu. Potřebuju být sama.“
Děkuji Janě za příběh.
