Článek
Roky jsem se snažila hrát dokonalé divadlo. Úsměvy na povel, fotky na sociální sítě, kde jsem se tvářila jako nejšťastnější žena pod sluncem, a chrlila ze sebe věty, které se očekávaly: „Mateřství je ten největší dar.“
Ve skutečnosti jsem ale každou noc usínala se sevřeným žaludkem a myšlenkou, že něco dělám špatně. Že tohle přece musí být ten vysněný život, a pokud si ho neumím užít, asi jsem vadná.
Předstírala jsem, že mě těší celé dny poslouchat nekonečné „mamííí“, řešit záchvaty vzteku kvůli špatně nakrájenému jablku, i to, že si na sebe celý den nenajdu ani patnáct minut klidu.
Ale ta maska vážila tuny. A jednou jsem ji prostě shodila.
Poprvé jsem řekla pravdu nahlas. A byl to šok – hlavně pro mě.
Pamatuji si ten okamžik naprosto přesně.
Seděla jsem s kamarádkou na kafi, šaty s flekem od kaše, kruhy pod očima a hlavou mi bušila jediná věta: Není to fér. Tohle není to, co mi slibovali.
A tehdy, v momentě naprosté rezignace, jsem tiše procedila mezi zuby:
„Víš co? Někdy mě to vůbec nebaví.“
Čekala jsem odsudek. Vážné pohledy. Tiché souzení.
Místo toho na mě kamarádka koukla – a bez jediného slova přikývla.
Ten souhlas byl jako rozhrnutí mlhy.
Najednou jsem viděla pravdu: Nejsem jediná. Nejsem špatná. Nejsem zlá. Jsem jen matka, která už nechce lhát.
Mateřství není film o zázracích. Je to realita plná bolesti, únavy a malých vítězství.
Nikdy mi nikdo neřekl, že mateřství je válka, kde se každý den snažíš vyhrát aspoň jednu malou bitvu – uspat dítě bez scén, zvládnout supermarket bez hysteráku, najít deset minut na kafe v klidu.
Nikdo nepřizná, že některé dny vypadají spíš jako přežívání než jako „užívání si každé vteřiny“.
Že někdy sedíš na posteli s hlavou v dlaních a modlíš se, aby už byl večer.
Být matkou je obrovská láska. Ale ta láska není čistá, vyžehlená a upravená jako na Instagramu.
Je to láska umazaná od dětských kaší, poznamenaná křikem a nevyspáním, poskládaná z malých gest a velkých obětí, o kterých se moc nemluví, protože by to znělo příliš „negativně“.
Přiznat si pravdu nebylo slabostí. Byl to začátek osvobození.
Od chvíle, kdy jsem se přestala přetvařovat, jako by mi spadl kámen ze srdce.
Nemusím být máma roku. Nemusím každou vteřinu milovat. Nemusím své mateřství prezentovat jako pohádku, kterou ve skutečnosti nežiju.
Miluji své dítě. Bez podmínek.
Ale to neznamená, že si užívám každé probuzení v pět ráno, každý hysterický záchvat v tramvaji, každou větu „já to nechcíííí“, kterou slyším dvacetkrát denně.
A kdo tvrdí, že ano, buď lže sobě, nebo světu.
Mateřství není černobílé. A už vůbec není povinně šťastné.
Je to životní etapa, která tě změní, rozbije a znovu složí dohromady.
Je to mix smíchu i zoufalství. Obětí i slz.
A jestli je někdo přesvědčený, že máma musí být neustále šťastná, protože „tak se to má“, tak si zaslouží prožít aspoň týden reálného života se dvěma malými dětmi. Bez filtru.
Mám právo být unavená.
Mám právo být někdy na dně.
Mám právo říct: Dneska to bylo těžké. Dneska mě to nebavilo.
A to ze mě nedělá horší matku. Dělá to ze mě matku, kterási umí přiznat pravdu.
Děkuji Anně za příběh.
