Článek
„Měli bychom si pořídit miminko,“ řekl a u toho si strkal vidličku do pusy takovým způsobem, že jsem vážně na vteřinu přemýšlela, jestli mu mám zavolat záchranku.
Tenhle chlap, kterému musím připomínat, že se prádlo se samo nepřemístí z pračky do sušičky. Ten, který považuje vynesení koše za „pomoc v domácnosti“. Ten, co když dítě brečí v tramvaji, otočí oči v sloup a řekne, že „tohle by nesnesl“.
A tenhle samec by teď děsně chtěl dítě.
Prý ho to „láká“. Prý by chtěl „rodinu“.
Ale co opravdu chce, je to, že jeho kamarádi už děti mají a on začíná mít pocit, že něco „nestíhá“. To není touha po dítěti. To je panická reakce na vlastní stárnutí.
Nechce dítě. Chce vizitku otce
Chce fotku na Instagram, jak tlačí kočárek. Chce si odškrtnout, že „to taky má“.
Ale kdo bude vstávat každé tři hodiny? Kdo bude řešit horečky, plínky, první slova, první zuby, první pády, první vzteky? Kdo bude čelit dítěti, když bude řvát na celou ulici, že chce žluté auto?
Protože když mu teď dítě v obchodě nabídne sušenku, tak se podívá na mě, jako bych ho měla zachránit.
Dítě není zvíře, co mu koupíš pelíšek a jednou za čas ho pohladíš
I křeček potřebuje režim. Potřebuje vodu, jídlo, výměnu podestýlky. A on? Nezvládl by to. Přesně tak. Jednou měl kaktus. A ten mu chcípl.
A on mi tu teď vážně říká, že by chtěl dítě.
Chce člověka. Malého. Nespavého. Křičícího. Nepředvídatelného. A myslí si, že „to nějak dáme“.
My.
Ale v tom „my“ většinou myslí „já“. A on si ho tak akorát vyfotí na tapetu.
Matka jako hlavní provozovatelka
Všichni víme, jak to většinou dopadá. On je „pomocník“. Já manažerka. On se „snaží“. Já ho učím, jak se ohřívá sunar. On se pochlubí, že přebalil. Já přebaluju třikrát denně.
A co je nejhorší – on si fakt myslí, že se zapojuje naplno.
Ne. On se zapojí, když se mu to hodí.
Když se dítě směje, má náladu, dívá se na něj s láskou.
Ale když přijde noční kolika? Najednou hluboce spí. A hluboce dělá, že neslyší.
Vím, co přijde. A nechci to
Už teď vím, jak by to vypadalo.
Budu ta, co přemýšlí, plánuje, tahá, drží.
On bude ten, co pomůže, až když ho požádám. A ještě se bude divit, proč se tvářím kysele.
A až to dítě poprvé zakřičí „mámaaaa“, on bude pyšný.
Na mě.
Protože jsem to „tak krásně zvládla“.
Ale co když už nechci všechno zvládat sama?
Závěr? Neříkej mi o dítěti, když sám neumíš ani žít jako dospělý
Dítě není dekorace do života. Dítě není test vztahu. Dítě není terapie. A rozhodně to není řešení krize identity.
Chceš dítě? Fajn.
Ukaž, že zvládneš týdenní nákup.
Ukaž, že umíš být trpělivý, když máš hlad.
Ukaž, že přežiješ den bez mobilu.
Ukaž, že zvládneš ráno vstát a být funkční, i když tě nikdo nepochválí.
A pak se o tom můžeme začít bavit.
Děkuji Heleně za příběh.
