Článek
Po rozchodu jsem udělala to nejlogičtější, sbalila kufry a zavolala rodičům.
„Přijeď domů, od toho rodina je,“ řekli dojatě. Znělo to jako z reklamy na citlivé prací prášky. Domov, zázemí, mámin guláš, tátovy debilní vtípky.
Idylka skončila ve chvíli, kdy jsme si „měli sednout nad praktické věci“.
Táta si přitáhl kalkulačku:
„Už nejsi dítě. Bude fér, když se budeš podílet na nákladech. Tady máš částku měsíčně.“
Seděla jsem u stolu a v hlavě mi běželo:
Vážně mi právě moji rodiče poslali fakturu za to, že jsem jejich dcera?
Rodina jako slogan, nájem jako realita
Celé dětství mi tvrdili:
„Rodina si pomáhá.“
„Na nás se můžeš kdykoliv obrátit.“
„Domov je vždycky otevřený.“
Teď?
„Když chceš bydlet, plať.“
Neříkám, že mají živit třicetileté dítě do smrti. Ale rozdíl mezi přispět a platit nájem jako cizí člověk je sakra velký. Zvlášť když se vracím ne proto, že se mi nechce dospět, ale protože se mi zhroutil život.
A to nejlepší? Není to nájem typu „platím – žiju si po svém“. Je to nájem plus návrat do puberty.
Nájemník bez svobody, dcera bez opory
Protože současně platí:
„V deset budeš doma.“
„Nikdo tu spát nebude, nejsme hotel.“
„Nejez tohle, je to drahé.“
„Nemůžeš si vařit, kdy chceš, rušíš nás.“
Takže plná cena, ale žádná volnost. Všechny povinnosti dospělého, nula práv. Dokonalý model: dcera platí, rodiče mají pocit, že „ji učí samostatnosti“, a přitom ji drží pod palcem přes peněženku.
Kdyby to byl čistý byznys, pronajmou mi pokoj, podepíšeme smlouvu a neřeší, jestli jsem přišla v devět nebo v jedenáct. Kdyby to byla čistá pomoc, řeknou: „Hele, dej nám něco na energie, zbytek teď neřeš, postav se na nohy.“
Jenže oni chtějí obojí.
Generace, co nás učila „rodina si pomáhá“, teď tahá kalkulačku
Neustále poslouchám, že „dnešní mladí jsou neschopní se osamostatnit“.
Realita: nájmy jsou vysoké jak hypotéka na zámek, výplaty malé jak kapesné, nejistota všude. A do toho rodiče, kteří místo záchranné sítě hrají na malého pronajímatele s emocionálním bonusem: „Měla by sis vážit, že tě tady vůbec necháme.“
