Článek
Jo, je mi třicet a pořád bydlím u rodičů. A co jako? Dneska je to normální, ceny bytů jsou mimo a proč se zbytečně zadlužovat, když se dá bydlet doma? Jenže co už normální není, je to, že se z mojí přítomnosti staly jakési „nucené práce“. Všechno doma musí být uklizené, nádobí umyté, podlahy nablýskané – a hádejte, kdo to všechno dělá?
Jsem dospělý? Jen když se to hodí!
Zvláštní je, jak rychle se mění jejich pohled na mě podle situace. Když přijde na domácí práce, jsem dospělý, co si má uvědomit, že „bydlí zadarmo a měl by se zapojit“. Ale když si třeba chci domů pozvat kamarády nebo si trochu přispím, najednou jsem jen „to dítě, co tu bydlí“. Tak sakra, co jsem? Buď jedno, nebo druhý, ale tohle přepínání podle toho, jak se jim to hodí už mě fakt unavuje.
Platím nájem – rukama
Ne, nájem neplatím, to je sice pravda, ale když se podívám na to, kolik času týdně strávím úklidem, vařením a dalšíma věcma, skoro bych mohl bydlet v pronájmu a ještě by mi zbylo. Jenže ne – protože „bydlíš zadarmo, tak makej!“ Jasně, chápu, že bych měl pomoct, ale tohle už není pomoc, to je normálně full-time job.
„Pomáháš přece nám!“ Jo, ale kdo pomáhá mně?
Podle nich bych měl být vděčný, že mi dali střechu nad hlavou, a teď se odvděčit tím, že budu nonstop uklízet, sekat trávu, natírat ploty a já nevím co ještě. Jasně, rád pomůžu. Ale kdo pomůže mně, když mám práce nad hlavu, jsem unavený, nebo si prostě chci chvíli odpočinout? Jejich „pomáháš nám“ se ve finále rovná „uděláš všechno, co nám nechce dělat.“
Domov není hotel – ale ani fabrika
Pořád mi říkají: „Tohle není hotel, abys tu jen bydlel a nic nedělal.“ No jasně, to chápu, domov není hotel. Ale taky to není fabrika, kde jsem já zaměstnanec a oni moji šéfové. Nemůžu si vzít volno, nemůžu odmítnout „zakázku“, a když něco udělám jinak, než si představují, ještě mi to omlátí o hlavu.
Chci respekt, ne vojnu
Hele, já vím, že mi to doma dává určitou výhodu oproti vrstevníkům. Neplatím nájem, mám to blízko do práce, a jo, ušetřím nějaký peníze. Ale to neznamená, že se automaticky stávám otrokem jejich domácnosti. Rodiče si zaslouží respekt a pomoc, to jo. Ale já si zasloužím to samý. Chci žít doma jako dospělý člověk, ne jako služka, co „bydlí zadarmo“. Mám pocit, že spousta rodičů vnímá dospělé děti jako levnou pracovní sílu. Ale realita je taková, že když budete žít s někým pod jednou střechou, musí to fungovat oboustranně. Takže příště, až mě pošlou vytřít podlahu, možná jim připomenu, že na to mají mop a můžou to udělat sami.
