Článek
Babička přežila alkoholika, nevěry, zahlazené modřiny i větu „kam bys chodila, jsi přece vdaná“. A pořád dokola opakovala: „Rozvod je ostuda. Správná ženská to vydrží.“
Vyrůstala jsem v přesvědčení, že svatba je zároveň závazek k doživotnímu sebepopírání. Když to nevydržím, jsem neschopná.
Když jsem se vdávala, měla jsem pocit, že když to jednou zabalím, nezkrachuje jen ten vztah, ale já jako člověk.
Svatba jako začátek
V bílých šatech jsem byla ještě sama sebou. Pak začalo tiché přetváření:
„Tohle si neber, jsi vdaná ženská.“
„Ty nebudeš chodit z práce tak pozdě.“
„Ty tvoje kamarádky… vykašli se na ně, jsi přece rodinný typ.“
Žádné rány pěstí. Jen každodenní posuny hranic. Míň přátel, míň času, míň peněz „pro sebe“. Více povinností „pro nás“. A „pro nás“ v praxi znamenalo: pro něj. Já byla jen servis s kroužkem na prstu.
Najednou jsem zjistila, že moje radosti se měří podle jeho pohodlí. Já jsem byla ta, co se má přizpůsobit, omluvit, ustoupit.
„Vydržet“ překládám jako „pomalu se zničit“
Zkoušela jsem všechno, co radí chytré články – mluvit, hledat kompromisy, párovou terapii. Já mluvila, on koukal do mobilu. Já se omlouvala, on překračoval další hranici. Když jsem naznačila slovo „rozvod“, slyšela jsem:
„Ty dnešní ženský nic nevydrží.“
V hlavě mi zněla babička: vydrž, vydrž, vydrž.
Jenže „vydržet“ v mém vztahu znamenalo žít vedle chlapa, který si mě neváží, a tvářit se, že to je dospělost. Nebyla. Byla to pomalá sebevražda.
Nezklamal rozvod. Zklamala svatba
Ten zlom nebyl dramatický. Žádná velká scéna. Jen obyčejný večer, kdy mě ignoroval, a já si uvědomila, že už nejsem šťastná ani jedinou minutu denně.
V tu chvíli mi došlo:
Rozvod není selhání. Svatba byla chyba.
Chyba v úsudku, v růžových brýlích, v tom, že jsem věřila větě „on se změní“. Chyba v tom, že jsem si myslela, že zázrakem vytáhnu z člověka charakter, který nikdy neměl.
Podala jsem žádost. Bez fanfár. Prostě jsem hodila na papír to, co už dávno bylo mrtvé.
„Babičku by z toho kleplo“
Rodina jela klasiku:
„Nechceš tomu dát ještě šanci?“
„Mysli na babičku, ta rozvod neuznává.“
Jenže babička žila v jinou dobu a jiný život. Ona by rozvod nepřežila. Já bych nepřežila pokračování. Když jsem jí řekla, že se rozvádím, jen si povzdechla: „Já bych na to neměla sílu.“
A mně došlo, že síla není zůstat. Síla je odejít.
