Řekl mi, že děti nechce. Po rozchodu měl dítě do roka. S jinou

Všechno, co jsme si kdy řekli. Každý rozhovor o budoucnosti. Každá moje opatrná otázka, jestli by se mu nelíbilo mít jednou rodinu. A jeho unavené: „Teď ne, lásko. Nechci se do ničeho nutit.“
Do ničeho? Vážně? Tak proč jsi do roka po rozchodu těhotnej a buduješ dětský pokojíček jako z katalogu IKEA, ty hrdino? Proč najednou víš, jak se přebaluje, mluvíš o tom, jak jsi šťastný, jak je to naplnění tvého života? Vždyť ty jsi na to všechno přece „ještě nebyl připravený.“

Tohle je ta největší facka. A neříká se to nahlas, protože to bolí. Ale pravda je, že kdyby mě opravdu miloval, dítě by nebylo problém. Pro chlapa, který vás chce, není žádná etapa moc brzy.
Jenže on mě nikdy nechtěl. Ne dost. Držel mě v zóně „třeba jednou, ale teď ještě ne“. A já mu to žrala. Roky. Nechala jsem si posouvat hranice, snít si jeho sny a věřit, že když vydržím, tak se dočkám.

Držel mě, než našel tu pravou. Vyléval si přede mnou srdce, ale nikdy mě nepozval dovnitř. A když přišla ona, všechno, co jsem od něj nedostala, se najednou stalo samozřejmostí.
Jí nekecal, že potřebuje čas. Jí nenaznačoval, že se necítí na závazky. Jí neukazoval, jak je složitej. Naopak. U ní byl najednou připravenej, rozhodnutej, nadšenej. Stačil jiný obličej, jiný hlas, jiná děloha?

Její problém, ne můj. Jestli si myslí, že je výhra mít dítě s chlapem, co umí lhát do očí, přeju jí hodně štěstí. Až zjistí, že ani otcovství nezmění jeho tendenci vyhýbat se zodpovědnosti, bude pozdě.
Protože já už vím, jak chutná jeho „já nevím“. A jak studený jsou jeho city, když dojde na skutečné rozhodnutí.

Protože tohle není o pomstě. Je to o tom, že spousta žen sedí vedle takových chlapů a věří jim. Čekají. Doufají. A nechávají si ujít roky života kvůli někomu, kdo to s nimi nikdy nemyslel vážně. Jen si je držel jako zálohu.
A když ta nová otěhotní za tři měsíce, není to proto, že něco změnila. Jen měla to, co on chtěl – a nebyly jste to vy a vaše budoucnost.

Děkuji Martině za příběh.