Článek
Stála jsem u něj. Držela ho za ruku. Povzbuzovala ho. A víte kdy? Když jsem já sama rodila. Ne, to není vtip. To je realita. Můj partner totiž od prvních kontrakcí místo podpory řešil, jak je z toho rozhozený. Prý ho z toho bolela hlava. Prý měl paniku. Prý to bylo na hraně. Ale co mu fakt „ujelo z pusy“?
Že to celé bylo těžší pro něj než pro mě.
Z přítomnosti u porodu udělal psychodrama
Jasně, chápu. Porod není příjemná podívaná. Ale když se chlap, který nemusel ani vstát z křesla, začne po porodu prezentovat jako oběť, něco je špatně. A to zásadně.
Místo aby mi byl oporou, potřeboval, abych byla oporou já jemu. A když jsem neměla sílu ho litovat, byl zklamaný. Protože si představoval, že mu za „to, že tam byl“, postavím pomník.
Vítej v realitě, miláčku
Není to o tom, že by mu nebylo ouvej. Jenže ten den šlo o někoho jiného. O mě. O dítě. O zázrak. Ne o jeho ego.
A jestli si někdo myslí, že pár hodin stresu na porodním sále bezbolestně z jeho strany je totéž co vypořádat se s celým těhotenstvím, porodem a následným vyčerpáním, tak se vážně minul s realitou.
Všechno zvládá, dokud není potřeba zvládat něco
Nechci se do něj navážet jen proto, že je muž. Chci jen poukázat na jeden konkrétní typ chlapů:
– kteří chtějí obdiv za to, že „tam byli“
– kteří brečí, že „to bylo těžké“
– a kteří ani v nejintimnější chvíli ženy nedokážou odložit vlastní potřeby stranou
Protože pak se lehce stane, že místo „děkuju, že jsi to zvládla“, slyšíte: „Já z toho měl fakt trauma.“
Ne, nejsi chudák. Byl jsi svědek. Ne oběť.
A tím to celé hasne. Možná by potřeboval připomenout, že když se někdo hroutí kvůli někomu jinému, není to empatie. Je to pozornost. A ta u porodu patří ženě.
A ne, není to přehnaný feminismus. Je to prostě férovost.
Zasloužíme si chlapy, kteří nás podrží – ne ty, co si z našich životních momentů udělají vlastní trauma show.
