Článek
„A u porodu samozřejmě budu taky, že jo?“ řekla tchyně tím svým tónem, ve kterém se snoubila samozřejmost, vlastnictví i náznak pasivní agrese. Neptala se. Oznámila. A já v ten moment věděla, že pokud jí nezastavím hned, bude stát vedle mě i na mém pohřbu. Jenže ne jako smuteční host. Ale jako šéfová rakevního výboru. Tak jsem se zhluboka nadechla a oznámila jí věc, která jí naprosto rozmetala představy: „Ne, u porodu nebudeš. Nejsi moje matka. Nejsem tvoje kamarádka. A nejsem tvůj majetek.“
Dítě není společný projekt rodiny
Nevím, kdy se z porodu stala veřejná událost, kam si může přijít posedět celá rozvětvená rodina. Ale moje tělo není divadelní scéna. Můj porod není rodinná oslava. A rozhodně není místem, kam by se měla cpát žena, která má potřebu říkat mi, jak bych měla rodit, kojit a žít.
Můj partner sice byl u toho, když to dítě vzniklo. Ale já jsem ta, která ho bude rodit. Já budu ta, co bude řvát, krvácet a tlačit. A jestli se někdo bude dívat, bude to rozhodne jen někdo, koho jsem si sama vybrala. Ne někdo, kdo mi celý těhotenství diktuje, co mám jíst, co nesmím říkat a jak se mám oblékat, „protože miminko to cítí“.
„Já si to vytrpěla třikrát, tak si to nenechám ujít.“
Jasně, tchyně. A já si zlomila ruku, ale fakt netoužím vidět někoho dalšího, jak mu trčí kost z kůže. To, že jste něco zažila, vám nedává právo vetřít se k tomu, když to zažívá někdo jiný. Ale co bych čekala od ženy, která považuje za normální vstupovat do našeho bytu bez klepání, komentovat moje prádlo na sušáku a posílat mi „vylepšené“ verze dětského jména?
Představa, že by stála u mé hlavy, zatímco budu rodit, a do všeho kafrala, je upřímně horší než samotná bolest.
Ne, to není roztomilé. Je to manipulace.
Je fascinující, kolik tchyní si myslí, že jim dítě jejich syna automaticky dává nárok na všechno – od výběru jména až po stání u porodního lůžka. A když jim řeknete „ne“, otočí a spustí:
„Já jsem to myslela dobře.“
„Ty mě nenávidíš.“
„Chceš mě odstřihnout.“
Ne. Já jen chráním svoje hranice. A nehodlám se omlouvat za to, že porod je pro mě intimní, surová a extrémně osobní věc. Ne reality show.
Řekla jsem jí to naprosto jasně. A nahlas.
„To dítě je moje. To tělo je moje. A ten okamžik bude patřit mně. A pokud mě budeš znovu tlačit do toho, co nechci, tak nebudeš u porodu – a možná ani po něm.“
Odešla uražená. Cukla pusou, že se mi to jednou „vrátí“. A já se ani neohlédla.
Protože někdy je potřeba dát jasně najevo, že respekt není na vyžádání. A že lásku si nevynutí ten, kdo vás chce vlastnit. Ale ten, kdo dokáže stát v pozadí a počkat, až ho pozvete.
Já rodím. Ne my.
Ten porod bude můj. Můj strach. Moje bolest. Moje síla. A moje pravidla.
A jestli se to někomu nelíbí, může si klidně doma postavit plastovou vanu a vzpomínat na svá vlastní porodní dramata. Ale do těch mých se nikdo cizí cpát nebude.
A víte co? Je mi úplně jedno, kdo se kvůli tomu urazí. Protože dítěti je jedno, co si o tom myslí babička. Ale rozhodně pocítí, jestli se jeho máma cítila v bezpečí.
