Článek
Sedím doma, kojím, peru, vařím, nespím. Žiju v nonstop směně, ze které nemůžu odejít. Nechodím do práce, ale makám víc než kdykoli dřív. Mateřská mi pokryje tak maximálně Sunar a vlhčené ubrousky. A zbytek? Zbytek si prý máme dát „napůl“. Včetně nájmu. Prý „ať je to fér“.
A já se ptám – fer vůči komu?
Když ženská přestane vydělávat, stává se obtíží. Vlastnímu muži
Byli jsme domluvení. Dítě chceme oba. Máme ho. A najednou se ze mě stal náklad. Ekonomická přítěž. On pracuje, on má peníze. Já jsem doma, takže ať se starám, ale nežádám. Jsem dospělá, ne? Tak proč bych od něj něco chtěla.
A tak sedím u stolu a slyším: „Půlka nájmu je 9 tisíc. Kdy to pošleš?“
S dítětem na ruce. S kruhy pod očima. S pocitem, že moje mateřství je luxus, který si musím nějak sama zaplatit.
„Neseď doma, běž si něco přivydělat.“
Jo, jasně a dítě si asi odložím do šuplíku, ne?
Je to zvláštní paradox: když žena rodí, očekává se, že to zvládne. Bez pomoci. Bez řečí. A ideálně ještě s úsměvem. Když ale řekne, že potřebuje víc než jen moralizující řeči a rady typu „tak si to líp rozvrhni“, je hysterka. Nevděčná. Příživnice.
Takže zatímco můj muž má každý den čistou košili, klidnou noc a výplatu, já mám „štěstí“, že nemusím do práce. Jen musím stihnout všechno ostatní. A ještě si „férově“ zaplatit půlku nájmu.
Mateřská není dovolená. A partnerství není spolubydlení.
Proč máme vůbec tenhle rozhovor? Proč v roce 2025 musí ženy obstarávat mimino a ještě obhajovat, že nemají na nájem? Když spolu žijeme, když spolu máme dítě, proč mám pocit, že žiju s pronajímatelem, ne s manželem?
Já se totiž nevdávala za účetního. Vdala jsem se za člověka, který chtěl rodinu. Který říkal, že mě podrží. A ne že mi bude psát SMS s variabilním symbolem na splátku nájmu.
Tohle není feminismus. Tohle je základní lidská slušnost.
Nejde o to, že chci, aby mi platil dovolenou v Thajsku. Jde o to, že chci, aby viděl, co dělám. Aby pochopil, že přispívat na domácnost, když já nemůžu pracovat, není rozmar. Je to povinnost. Stejně jako já nepočítám každou hodinu, kdy držím dítě v náručí místo toho, abych spala.
Ale on to nevidí. Protože je zvyklý, že se ženská nějak „zařídí“. Že to zvládne. Že bude tichá, skromná, vděčná.
Tak ne. Už ne.
Muž, který nutí matku svého dítěte, aby si půjčila na nájem, není partner. Je to slaboch.
A říkám to nahlas. Protože v tomhle tichu je nás víc. Tolik žen, které doma žijí jako nájemnice. Tolik těch, co si nemůžou koupit ani kafe, aby „neotravovaly“. Tolik těch, co podepsaly partnerství – a skončily v podřízenosti.
Já říkám dost. Tohle není normální. A nikdy nebude. A každá, která tohle právě žije, má právo říct: „Tohle ne. Takhle se se mnou zacházet nebude.“
Protože být matka neznamená být bezcenná. Znamená to, že pracuju víc než kdykoli dřív. Jen za to nedostávám výplatu – ale čekám respekt. A když ho nedostanu?
Tak radši budu sama.
Bez manžela.
Ale s hlavou nahoře.
