Článek
Když jsem ji měla v břiše, těšila jsem se, že jí dám všechno, co budu moci. A taky že jo. První lyžák? Zaplacený. Nové kolo? Měla nejlepší v ulici. Střední škola? Soukromá, protože si přála „něco lepšího“. Univerzita? Jasně. I s kapesným. Bylo mi jedno, že se musím uskromnit. Důležité bylo, aby ona měla víc než já. A když přišly vnoučata? Pomoc s hlídáním, vaření, praní, odvozy do školky, noční hlídání, když byly nemocné. Bez keců, bez nároku na vděk.
Ale evidentně to nestačilo. Stačilo pár měsíců, co jsem dětem nedala „něco do kasičky“, a už jsem lakomá. Proč? Protože jiné babičky dávají. Protože někdo dal vnoučeti tisícovku a já jsem „jen“ přinesla koláč. A to nestačí. Ne ve světě, kde se láska počítá v penězích.
Láska v obálce?
Nemám pocit, že bych dceři něco dlužila. Ale ona evidentně ano. Jak jinak si vysvětlit její větu: „Když je nebereš na výlety ani jim nic nedáváš, tak se jim vryješ do paměti jako ta lakomá.“ No výborně. Takže ne to, že jim vařím palačinky, ne to, že si s nimi čtu pohádky, ne to, že jsem je učila jezdit na kole. Ale to, jestli dostaly peníze. Jako by z nich někdo už od mala dělal malé spotřebitele. A já? Já jsem jen babička, která „neplní správně svou roli“.
Zajímalo by mě, co je vlastně ta správná babičkovská role. Platit obědy? Dovolené? Tábory? Nebo snad spořicí účet? Copak jsou peníze důkazem lásky?
Vážně jsem lakomá?
Lakomá bych byla, kdybych měla a nechtěla dát. Jenže já nemám. Ne tak, abych rozhazovala. Důchod je, jaký je. Energie, jídlo, léky. Všechno zdražilo. Ale to je prý jen výmluva. Prý bych měla myslet na budoucnost dětí. Těch dětí, co nejsou moje. Těch dětí, kterým jsem dala tolik času a lásky, že už ani nevím, kdy jsem měla čas sama pro sebe.
Ale hlavně, kde je v tom všem respekt? Kde je úcta? Místo poděkování výčitka. Místo vděku nálepka lakomství. A místo vřelého pozvání jen očekávání, že něco přinesu. Nejlépe v obálce.
Pro mě už stačilo
Řekla jsem si dost. Už nebudu jejich sponzorský automat. Chci být babička, ne banka. Nechci slyšet, že když nedám, tak k nim nepatřím. Nechci, aby mě někdo hodnotil podle výše „darů“. Dala jsem toho až příliš. A láska přece není věc, která se měří penězi.
Jestli jsem lakomá, protože si chráním zbytky důstojnosti a nechci sypat peníze jen proto, že „jiné babičky dávají“, tak ať. Radši budu lakomá, než vyždímaná.
