Článek
Když mi manžel oznámil, že se kvůli financím na čas přestěhujeme k jeho rodičům, nebyla jsem nadšená. Ale souhlasila jsem. Kvůli němu. Kvůli dětem. Kvůli společné budoucnosti. Říkal, že je to jen dočasné. Měsíc, maximálně dva. Uplynulo půl roku a já mám pocit, že jsem se ocitla v černé komedii.
Tchyně jako generálka v sukni
Jeho matka je typ ženy, která musí mít všechno pod kontrolou. Jenže to „všechno“ teď zahrnuje i mě. Sleduje, kdy vstávám, co vařím, kolik prádla peru a jestli si náhodou nesednu přes den. Když uklízím, dělám to „špatně“. Když neuklízím, jsem líná. Když mám volno, jsem rozmazlená. A když jdu do práce, jsem špatná matka. A samozřejmě – jejich synáček si přece zaslouží víc.
Manžel? Ticho jako myška
A kde je v tom všem můj muž? Vedle. V obýváku. Před televizí. Mlčí. Nechce si dělat problémy. A tak mě hází pod autobus. Mám vydržet. Mám si to nepřipouštět. Prý „ona to tak nemyslí“. Ale já to slyším každý den. Ty narážky, ty pohledy, ty pasivně-agresivní komentáře, které mě nutí odejít z vlastního „domova“ na ulici, jen abych mohla na chvíli dýchat.
Nejsme rodina. Jsme služebnictvo.
Představte si, že vám někdo každé ráno připomene, že jste host. Že žijete pod jejich střechou. Že byste měla být vděčná. A že váš názor nikoho nezajímá. Jenže já jsem jejich snachu, ne pokojská. Nejsem jejich dlužník. Nejsem jejich dítě. A rozhodně nejsem ochotná přihlížet tomu, jak mi ničí nervy i vztah.
Sbohem a šáteček
Přiznávám – udělala jsem chybu. Ne kvůli stěhování. Ale kvůli tomu, že jsem zůstala i po prvním ponižujícím výstupu. A po druhém. A po třicátém. Jenže teď už je jasno. Pokud můj muž nepochopí, že žijeme ve 21. století a že jeho matka není papež, který nám má diktovat život, jdu pryč. A vezmu s sebou i děti. Protože by nevyrůstaly v lásce. Vyrůstaly by v manipulaci, kontrole a pasivní agresi. A to odmítám tolerovat.
Nedělejte kompromisy s vlastním životem
Neříkejte si, že to přejde. Nepřechází to. Pokud vás partner nutí žít v toxickém prostředí, není to „dočasné řešení“. Je to začátek konce. A čím déle budete mlčet, tím déle vám budou šlapat po krku. Postavte se za sebe a zase se na plno nadechněte.
