Článek
Na začátku jsem byla jeho láska. Ale jen chvíli.
Pak ze mě začal nenápadně dělat někoho jiného. Někdy říkal, že má těžké období. Jindy, že „taková prostě je chlap“. A já, blbka s velkým srdcem, jsem ho chtěla zachránit. Místo partnerky jsem se stala jeho krizovou linkou, domácí pomocnicí a tichou podporou. A co jsem za to dostala? Přesně to, co dáváš hadru na podlahu. Využití. Ne ocenění.
Všechny role, jen ne ta jediná, kterou jsem chtěla
Každý den jsem poslouchala jeho výlevy, chlácholila ho, když si nevěřil, omlouvala jeho výbuchy, tolerovala jeho pasivitu. Nesla jsem zodpovědnost za domácnost, za vztah, za jeho náladu. Zatímco on se tvářil, že je to přece normální.
Nezajímalo ho, že jsem unavená. Nezajímalo ho, že toužím po něze, doteku, po slovech „jak ti je“. Nezajímalo ho, že se rozpouštím. On byl ve středu vesmíru. A já byla jen podpůrná struktura jeho pohodlí.
Když jsem chtěla víc, bylo to „moc“
Když jsem mu řekla, že mi chybí blízkost, reagoval dotčeně.
Když jsem chtěla mluvit o svých pocitech, obrátil oči v sloup.
Když jsem chtěla trochu péče, začal se tvářit, že ho omezuju.
A já to brala. Dlouho. Protože jsem doufala, že jednou pochopí. Že se jednou probere. Že jednou přijde a řekne „díky, že jsi tady“. Ale místo toho jsem dostala jen další seznam věcí, co jsem „měla zvládnout líp“.
Odešla jsem. Až tehdy mu to došlo.
Ne, nejsem dokonalá. Ale víš co? Nejsem ani služka. Ani jeho matka. A rozhodně ne jeho terapeutka zadarmo.
Tak jsem odešla.
Co na tom bylo nejvíc absurdní?
Že až když jsem odešla, najednou říkal, že mě miluje.
Že najednou viděl, co všechno jsem pro něj dělala.
Že prý to tak nemyslel.
Ale já už neměla sílu vysvětlovat. Už jsem ji spotřebovala všechnu – ve chvílích, kdy jsem doufala, že mi bude aspoň trochu partnerem. Nebyl.
A já už nikdy nebudu ani psycholožka, ani máma, ani kuchařka. Už budu jen žena, co ví, co si zaslouží.
