Článek
Když máš dítě, můžeš všechno. Nepracuješ? „Jsem máma.“ Nechodíš na úřad? „Nemám hlídání.“ Neplatíš nájem? „Jsme rodina s dětmi, nechte nás tu být.“ Z dětí se staly legitimace na beztrestnost, nástroje pro ždímání systému.
Stačí jedna návštěva sociálního odboru nebo krizového centra. Rodiče, kteří si neumí spočítat výplatu, zato mají nacvičený každý papír, co přináší příspěvek. Neumí zajistit jídlo, ale vědí, kolik „za dítě“ dostanou. A že čím víc dětí, tím větší bonus.
Neschopnost se maskuje do obětavosti
Nezvládáš život? Vychovávej dítě. Potřebuješ podporu? Natiskni si na čelo razítko „samoživitel“. A když se tě někdo náhodou zeptá, kde děláš chybu, rozbreč se. Použij tu nejmocnější kartu – „dělám to všechno pro svoje děti“. Protože když řekneš tohle, nikdo už tě nebude zpochybňovat.
Z dětí jsou rukojmí systému
Největší zlo? Když se dítě stane věcí. Nástrojem vydírání partnera, bičem na stát, zbraní v tahanici o výživné. „Nepustím ho k tobě, dokud nezaplatíš.“ „Řekni, že tě bil, dostanu tě do péče.“ Děti učí lhát. Hrají si na oběti. Nutí je přijímat vinu, která není jejich. A přitom jim pak už nikdo nepomůže – protože formálně „jsou s matkou“ "jsou s tátou"nebo „v rodině“.
A nikdo si netroufne říct: Tohle není rodič. To je parazit. A to dítě je rukojmí.
„Chceme víc peněz, máme přece děti!“
Politici se bojí, úředníci mlčí, psychologové jsou přehlceni. A tak dál sledujeme, jak ti nejneschopnější hlasitě křičí o svých „právech“. Chtějí peníze, chtějí výhody, chtějí uznání. A všechno balí do krásného balíčku zvaného rodičovství.
A mezitím někdo, kdo si dítě skutečně zaslouží, pracuje, vzdělává se, snaží se. Ale stát mu nic nedá, protože nekřičí dost nahlas a nestojí frontu na dávky.
Máme říkat pravdu, nebo se dál dívat jinam?
Tohle není článek proti chudým. Je to článek proti těm, kdo zneužívají své děti jako živý štít, výmluvu nebo bankomat. A je úplně jedno, z jaké vrstvy pochází.
