Článek
Vstát ráno do práce je pro ně naprosto směšná představa života. Proč by to dělali, když stát jim platí i za to, že nedělají vůbec nic? Nepracují už roky, a přesto mají bydlení z příspěvků, jídlo od charit, wifi, televizi a často i auto ze sociálních dávek a nejrůznějších přídavků. A někdo to všechno musí zaplatit. Kdo asi? My všichni, kteří vyděláváme a řádně platíme daně.
Naprostá lenost jako životní styl
Tihle lidé netrpí. Nehladoví. Nehledají si práci. Nezajímají se o rekvalifikace, nechodí na pohovory, pomalu ani nezvedají zadek z gauče. Mají svůj „vytuněný“ systém – dávky, příspěvky, přídavky, podporu, kartičky a výhody.
A mají čas. Čas scrollovat, posílat stížnosti, řešit jaké další výhody můžou získat. Na to energii mají vždycky. Na práci ale nikdy.
Děti, psi, televize. Ale práce? Ne, děkuji.
Většinou uslyšíte: „Nemám čas, mám děti.“ Nebo: „Za ty peníze se mi to nevyplatí.“ Někteří dokonce tvrdí, že jim práce „neprospívá“ psychicky. Tak radši zůstávají doma – s novým iPhonem, velkou televizí a energiemi dotovanými státem.
A přitom všude chybí lidi. Pošťáci, uklízečky, montéři, skladníci, prodavačky. Ale těmhle se prostě nechce. A prochází jim to
Systém je slepý. A my jsme za hlupáky
Zatímco pracující občan odvádí desítky procent ze své výplaty a žije většinou skoro z ruky do huby, tihle profesionální nepracanti žijí z těchto peněz bez nejmenších výčitek. A když jim někdo řekne pravdu do očí? Jsme krutí, necitliví a netolerantní.
Ne. Jsme jen unavení z toho, že taháme celý tenhle absurdní kolotoč sami.
Z pracujících mají legraci
Někteří se dokonce smějí těm, kdo „chodí do práce jako pitomci“. Práci považují za známku hlouposti lidí, kteří si to neumí v životě správně „zařídit“. A čím víc se v životě člověk snaží, tím víc ho vysají. Nejsou hloupí. Jsou jen líní a bez studu. A systém je v tom podporuje, když jim takový život umožňuje a ještě jim ho dotuje.
Zaslouží si podporu ten, kdo se rozhodl nepracovat?
Nejde o ty, kteří pracovat nemůžou. Jde o ty, kteří nechtějí. Kteří by mohli, ale vybrali si své pohodlí. Kteří si z našeho systému udělali doživotní automat na peníze.
Je čas jim ten automat vypnout. Nezaslouží si podporu. Zaslouží si realitu. A tu by jim mohla připomenout třeba prázdná složenka, nevyplacená dávka a pocit, že pro stát konečně nejsou prioritou.
Dokud totiž budeme živit lenost, nemá smysl čekat, že se něco změní.
