Článek
Když se řekne „úřad práce“, většina lidí si představí někoho v těžké životní situaci, někoho, kdo opravdu hledá pomoc. Jenže realita je jiná: úřad práce je dnes záchranná síť i pro ty, co pracovat prostě nechtějí. A stát jim v tom ještě pomáhá.
Znám lidi, kteří jsou na pracáku roky. Ne měsíce. Roky. A víte, co dělají? Nic!
Mají dost času na Netflix, večírky, cigára a obědy u maminky.
Mají dost řečí o tom, jak „nejsou pod tlakem kapitalismu“, ale když přijde řeč na placení daní, jsou to vždycky ti ostatní, kdo „mají z čeho.“
A hádej co, my, co pracujeme, jim na to všechno přispíváme.
Mám makat deset hodin denně, aby si někdo jiný mohl chrnět do oběda?
Já vstávám v šest. Pracuju, řeším, platím.
A pak mi stát vezme skoro polovinu výplaty, aby mohl živit lidi, kteří si vybírají práci podle toho, jestli náhodou nezačíná moc brzy.
Zkuste si někdy popovídat s úřednicí na pracáku.
„Ano, pan Novák je v evidenci, aktivně hledá zaměstnání.“
Jo? A kde?
V tom nonstop baru, kam chodí každý večer?
Na automatech, kde je vidět častěji než v tramvaji?
Ale hlavně že máme papír, že „hledá“ práci.
Úřady to vědí. Ale je jim to jedno.
Veřejné peníze, žádná odpovědnost.
Pracák není místo, kde by se tlačilo na výkon. Je to spací stanice pro ty, co si zvykli na pohodlí.
Přijdeš, podepíšeš papír, odkýveš, že si něco hledáš, a jdeš.
Nikdo neřeší, jestli jsi reálně poslal životopis, nebo ses jen zapsal na seznam.
A ti, kdo opravdu chtějí pracovat?
Ti jsou neviditelní.
Protože pracák dnes neodměňuje snahu. Odměňuje trpělivost. A schopnost předstírat.
Z podpory se stal způsob života
Pro některé už ani nejde o návrat do práce.
Jde o optimalizaci. O co nejvíc získat s co nejmenší námahou.
Příspěvek na bydlení. Podpora v nezaměstnanosti. Dávky.
A k tomu bokem nějaká práce na černo, ať to nesmrdí.
A já, hloupá, si připadám jako hlupačka, že všechno dělám poctivě.
Proč se snažit, když stát živí i ty, co nehnou prstem?
Ať mi někdo vysvětlí, proč má mít stejný nárok na podporu člověk, který se zhroutil po dvaceti letech ve fabrice a někdo, kdo nikdy nepracoval, protože „jeho požadavky byly moc vysoké“.
Proč máme dělat rozdíly mezi zaměstnanci podle výkonnosti, ale mezi nezaměstnanými už nesmíme říct ani slovo?
Protože chudák je chudák, že?
Jenže ne každý „chudák“ je oběť.
Někteří jsou jen líní. A státem odměňovaní.
Pomoc má být záchranný kruh, ne nafukovací lehátko na věčné válení
Neříkám, že má být každý druhý den šikana z pracáku.
Ale říkám, že bych ráda viděla trochu tlaku na to, aby se nezaměstnanost přestala vyplácet víc než práce.
Aby někdo konečně zvedl oči a řekl: tady je něco špatně.
