Článek
Objednala jsem si. Jídlo bylo fajn. Pití taky. Nikdo se nepřetrhl, ale neurazilo mě to. Účet: 287 korun. Zaplatila jsem 300. Beze slova.
A pak to přišlo. Ten výraz. To ticho. Ta pasivně agresivní vteřina navíc, kdy mi servírka držela účtenku v ruce a čekala, jestli si to ještě nerozmyslím.
Ne, nerozmyslím. A ne, nenechám dýško.
A víte proč? Protože za slušnou obsluhu se neodměňuje. Ta má být samozřejmá.
Z dýška se stala povinnost
Dávám dýška ráda, ale pokud je za co. Když někdo běhá, vtipkuje, myslí dopředu, je lidský a skutečně se snaží. Pak klidně nechám i víc, než bych musela.
Ale poslední dobou to vypadá, že na dýško je nárok. Automaticky. Psychologický nátlak. „Chceš nebýt za držgrešli? Přihoď padesátku.“
A tak se ptám, kdy přesně jsme začali sponzorovat podnikatelské plány cizích lidí ze svého?
Kdy se běžná placená služba proměnila v emocionální výpalné?
„Bez dýšek bychom neměli z čeho žít!“ Tak to je ale problém vašeho šéfa, ne můj.
Servírka není charita. Je to profese. Když tě někdo podhodnocuje, máš dvě možnosti – říct si o víc nebo jít jinam.
Ale ne obracet oči v sloup na zákazníka, který zaplatil to, co měl.
Ne obviňovat každého, kdo nenechá dýško, že je necitlivý sobec.
Já nejsem vaše HR oddělení. A rozhodně nejsem vaše kasička, která má zachraňovat špatné pracovní podmínky.
Dýška jsou za nadstandard. Ne za to, že ses vůbec obtěžovala přijít.
V posledních měsících jsem byla svědkem tolika scén, že by z toho šel natočit dokument.
– Servírka, která dělá scénu, když nedostane dýško.
– Číšník, co se urazí a odejde beze slova.
– Kamarádka, co mi řekla, že jsem „hnusná“, když jsem nechala jen drobné.
Promiňte, ale fakt si nechám diktovat, kolik mám přihodit, aby se někdo neurazil?
Tohle není spropitné. To je emocionální vydírání.
Dýško má být vděk. Ne vstupenka k tomu, abych mohla odejít bez pohledu plného opovržení.
Víte, co je nejhorší? Že se to děje už i tam, kde vás obslouží robot.
Dotyková obrazovka, samoplacení a na konci otázka: Kolik chcete přidat?
Komu? Za co? Proč?
Tohle není o nedostatku empatie. To je o hranici. A já si ji prostě držím.
Nežijeme v Americe. A i kdybychom žili, z dýšek se nikdy nesmí stát morální povinnost.
