Článek
V zemi, kde se podniky skoro perou o zaměstnance, někdo tvrdí, že prostě „nemůže nic najít“. Možná by měli zkusit hledat jinde než v ledničce.
Práce je. Všude. Od supermarketu po výrobu, od skladu po služby. Zaměstnavatelé brečí, že nemají lidi. A přesto tu máme jedince, kteří „už roky marně hledají“ práci. Jasně. A jednorožci existují.
Nechci znít cynicky. Ale když někdo už pátý rok vykládá, že zrovna jemu se „nedaří nic sehnat“, přičemž ve vedlejší obci shání lidi na tři směny i s náborovým příspěvkem, pak už to není smůla. Je to volba.
Práce jim smrdí. Ale dávky voní krásně
Můžete to zkusit: nabídnout jim pozici. A sledujte reakci.
– „To je moc daleko.“
– „To je moc brzo.“
– „To není dost peněz.“
– „To není obor, co bych chtěl.“
A zatímco přebírají a hledají místo, které by jich „bylo hodno“, sociálka sype dál. Každý měsíc. Stejně spolehlivě jako vychází slunce. Ale hlavně, že „oni by přece tak rádi pracovali, ale systém je proti nim“.
Ne. Není proti nim, to oni jsou proti práci.
Mají zdravé ruce, zdravé nohy, ale ochablé svědomí
Najít si práci dnes není nic nemožného. Většina firem už nevezme snad jen toho, kdo doslova přijde opilý nebo v trenkách. A i to je diskutabilní.
Přesto mají tito „hledači práce“ jednu neochvějnou jistotu, že jim stát nikdy neřekne dost a peníze od něj jim přijdou bez námahy.
Chudoba v Česku není o nedostatku příležitostí.
Je to často jen výmluva, u nich vyhrává pohodlný způsob života bez zodpovědnosti.
Srdceryvné výkřiky o „sociální nespravedlnosti“
Jasně. Nespravedlivé je, že člověk, co dře dvanáctky, má ve výsledku stejně nebo míň než ten, kdo se jen válí na gauči a „čeká na tu pravou pozici“.
Přijďte se někdy podívat, jak žijí „nezaměstnaní“: televize větší než dveře, nový telefon, cigarety, pivo, Netflix.
Ale chodit na směny do práce? Na to se jim „nevyplatí tam jezdit“.
Nezaměstnanost jako výmluva pro ty, kteří pracovat nechtějí
Neexistující zaměstnanost už není argument.
Tohle není devadesátky. Tohle je realita, kde práce je skoro víc než lidí. A kdo ji nemá, většinou nechce.
Ale neříká to nahlas.
Radši si postěžuje na systém, stát a šéfy, které nikdy neměl.
A my, co makáme? My to platíme, každý měsíc
Platíme jim ty výmluvy, gauče a výběrové čekání.
A tváříme se, že je to normální. Že je „potřeba to chápat“.
Ne. Chápat můžu člověka v nouzi. Ne toho, kdo si ji vybral.
