Článek
Známe je všichni. Mají ruce zdravé, nohy taky, ale práce? Fuj! To je přece pod jejich úroveň. Zato vyplnit žádost o dávky, to zvládnou levou zadní, ideálně z postele, zatímco jim jede čtvrtý díl reality show. Až vám zase přijde výplatní páska a podíváte se na odečtěné daně, vzpomeňte si, že tím mimo jiné platíte obědy, nájmy a nové iPhony těmhle moderním „obětem systému“.
„Nemám práci.“
„Já bych pracoval, ale není kde.“ Aha. A co třeba sklad, úklid, výroba, rozvoz, call centrum, pečovatelství, stavebnictví? Tisíce volných míst. Jenže víte co? Ony ty práce mají jednu hroznou vadu. Člověk se u nich zapotí. A na to tihle mistři výmluv nejsou stavění.
Místo budíku v šest ráno si nastaví notifikaci na dávky. Místo pracovního oděvu si oblékají tepláky, ve kterých se válí celý den. A místo snahy něco změnit se radši seberou a jdou si postěžovat na sociálku, že „život je nespravedlivý“.
Vyžírky systému = moderní aristokracie
Systém se k nim chová jako k malé princezně. Příspěvek na bydlení, dávky v hmotné nouzi, přídavky na děti, obědy zdarma, slevy na jízdné… ale pořád je to málo. Chtěli by víc. „Já mám taky nárok na důstojný život!“ křičí člověk, který za posledních deset let neudělal pro společnost vůbec nic.
Ne, nemáš nárok na pohodlný život bez práce. Nárok máš na základní přežití a i to by mělo být podmíněné nějakou aktivitou. Třeba zametáním ulic, pomocí seniorům nebo aspoň tím, že jednou za čas vstaneš před polednem.
Drzost bez hranic
Co je ale nejhorší? Drzost. Ne že by se styděli. Naopak. Umí si vynutit pozornost, stěžovat si na úřadech, posílat stížnosti a fňukat na Facebooku. Prý že „bohatí si žijí na úkor chudých“. Ne, zlato. Bohatí si žijí dobře, díky své práci. Na tvůj účet, kde není ani koruna, ti nikdo odměnu za tvou práci neposílá, to my ostatní ti dotujeme životní styl, ve kterém je největší drama dne, když v obchodě dojde energy drink.
A co když přijde řešení?
Veřejně prospěšné práce? Odsouzeníhodné. Povinnost něco odpracovat za dávky? Nehumánní! Ale co je humánního na tom, že třetina společnosti tahá ten zbytek jako kouli na noze?
Tihle lidé se nebojí pracovat. Tihle lidé se bojí zodpovědnosti, pravidel, vstávání, námahy. Ale ve všem ostatním jsou experti. Umí se tvářit jako oběti, jako ti utlačovaní a zapomenutí. A když jim někdo nastaví zrcadlo, kvičí jako podsvinčata.
Kdo nepracuje, ať nejí. Tečka.
Tak jednoduché to je. Chceš peníze? Tak něco dělej. Nechceš makat? Tak neotravuj a zkus žít ze vzduchu. Až přijde další krize, další škrtání rozpočtů, měly by se jako první sebrat podpory těm, kteří systematicky a dobrovolně odmítají přiložit ruku k dílu. Společnost není charita. A kdo z ní jen bere a nic nevrací, nemá právo na soucit.
