Článek
Někde mezi lžemi o „pár pivech“ a předstíranou normalitou u rodinných oslav jsem pochopila, že jsem součástí velkého divadla. Hra se jmenuje „Kryjeme alkoholika“ a hrajeme ji už roky. Táta si naleje už při snídani, máma ho omlouvá „tělesnou slabostí“, ségra přehazuje téma pokaždé, když se ho jen dotknu. A já? Já se dusila. Vlastní hanbou. Vzteky. Bezmocí. Všechno, jen abych zachovala iluzi rodiny, která má vše pod kontrolou.
Ale už to dělat nebudu. Už nebudu zakrývat zničené dětství špatně načrtnutým úsměvem. Nebudu vysvětlovat jeho výpadky jako „únavu“. Ani máchat kapesníkem nad další rozbitou skleničkou, zatímco ve vzduchu visí zápach levného alkoholu a potlačované hysterie.
Kocovina, která nikdy neskončila
Byla jsem dítě, když jsem si poprvé všimla, že něco není v pořádku. Ty pohledy. Ticho. Mámina zatnutá čelist. Tátovy výbuchy. A ten věčně nablblý humor, kterým se všechno mělo „odlehčit“. Jenže odlehčit nešlo nic, když jsem se každé ráno bála, v jakém bude zase stavu.
Léta jsem mlčela. Z ostudy. Z věrnosti. Z pocitu, že je zrada říct pravdu a přiznat, že naše rodina není tak dokonalá, jak jsme ji naoko hráli. Jenže zrada je právě to mlčení. Protože tím jsem kryla ne jeho, ale nemoc. A ničila sama sebe.
Každý má tu hranici jinde. Já ji právě překročila
Někdo to přejde mávnutím ruky. „Je to přece táta, musíš ho chápat.“ Někdo si řekne, že „už je starý, a co s tím“. Jiný obrátí oči v sloup a změní téma. Já tohle už neumím. A ani nechci.
Přestala jsem chodit na oslavy, kde se nalévá alkohol dřív než káva. Řekla jsem mámě, že dokud bude zavírat oči, nejsem součástí jejich „rodinné pohody“. Řekla jsem to ségře. A říkám to i tady. Už ho nebudu krýt. Ne proto, že bych ho nenáviděla. Ale protože jediná šance, že se něco změní, je přestat lhát.
Láska není ignorace
Říká se, že láska snese všechno. Ne. Láska snese hodně, ale pravdu musí snést taky. Milovat neznamená obětovat své zdraví, rozum a důstojnost. Milovat znamená taky říct: „Dost.“ Když je člověk nemocný a ničí tím všechny kolem, neprospívá mu ticho. Ticho je jen spoluúčast.
A víte co? I kdyby se nic nezměnilo, vím, že já jsem to konečně řekla. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Protože pravda bolí. Ale ze lži se umírá. Pomalu. Tichounce. A já už tohle umírání ve jménu rodinné loajality hrát nebudu.
To vám vzkazuje Pavla.
