Článek
„Cti otce svého a matku svou.“ Staré dogma, které se vtloukalo do hlav generacím, jako by to byla nějaká nezpochybnitelná pravda. Jenže víte co? Tohle pravidlo je stejně zastaralé jako fax, videopůjčovny a myšlenka, že ženy patří k plotně. Úctu si totiž nikdo nezaslouží automaticky – ani rodiče.
Dřív bylo normální neklást otázky a poslušnost se považovala za základ dobré výchovy. Děti měly mlčet a dělat, co se jim řekne, bez ohledu na to, jací lidé je vychovávali. Ale svět se změnil. Dnes už neplatí, že pokud vás někdo přivedl na svět, musíte mu líbat nohy. Rodičovství není automatická vstupenka do klubu „zasloužím si nekonečnou úctu“. Naštěstí už ne.
Úcta není povinnost. Je to odměna
Říká se, že rodiče dávají dětem život, a tím si zaslouží vděk až do smrti. Jenže co když ten „dar“ života přišel jako nehoda? Co když matka ani nevěděla, kdo je otec? Co když se dítě stalo jen vedlejším produktem momentálního poblouznění, lenosti jít na potrat nebo čisté nezodpovědnosti? Má takový rodič nárok na úctu jen proto, že se zrovna nenamáhal použít kondom?
A co rodiče, kteří svoje děti týrají? Co ti, kteří je psychicky vydírají, manipulují s nimi nebo je jen berou jen jako pojistku na stáří? Ti všichni mají nárok na bezpodmínečnou úctu? Opravdu si někdo myslí, že syn, který strávil dětství zavřený v pokoji a poslouchal matčiny nadávky, musí být do smrti vděčný za „dar života“?
Zkuste to říct obětem domácího násilí
Největší ironií je, že lidé, kteří nejvíc křičí o úctě k rodičům, často ani netuší, jak to vypadá za zavřenými dveřmi jiných domácností. Běžte a zkuste říct dětem alkoholiků, že jejich otec je „hlava rodiny“ a zaslouží si respekt. Jděte vysvětlit dívkám, které zneužíval vlastní strýc, že rodina je posvátná a je třeba jí odpustit.
Tahle iluze, že rodina je automaticky něco svatého, je nebezpečná. Nutí lidi, aby zůstávali ve vztazích, které jsou destruktivní, a vinu hází na ty, kteří se rozhodnou vzepřít. Jenže doba se změnila. Dnes už si lidé můžou svobodně vybrat, koho budou respektovat, komu budou věnovat svůj čas a koho si pustí do života.
Žádná generace nemá monopol na úctu
Ještě jedna věc: úcta nemá s věkem nic společného. Senioři si často myslí, že jen proto, že mají vysoký věk, mají automaticky pravdu a mladí by je měli uctívat. Ne, tak to nefunguje. Věk není zásluha, stáří není ocenění. Každý člověk, bez ohledu na to, jestli je mu dvacet nebo osmdesát, si musí úctu zasloužit tím, jak se chová.
Svět se mění a lidé se mění s ním. A tak jako jsme se zbavili slepé poslušnosti k církvi, monarchii a dalším nesmyslům z minulosti, můžeme se konečně zbavit i zastaralé představy, že úctu je nutné prokazovat každému jen proto, že se narodil o pár desítek let dřív.
