Článek
Už je to rok, co Hana definitivně zabouchla své tchyni dveře před nosem. Ačkoliv měly dříve dobré vztahy, po tom, co jí nechala 2 týdny hlídat děti, aby s manželem mohli jet na dovolenou se jejich vztah propadl až na samé dno. Čtyřletý Péťa i sedmiletá Barča měli babičku rádi a tchýně se hlídání už nemohla dočkat. Těšila se, jak si to s vnoučaty užije a Hana s manželem se pro změnu už viděli pěkně v teple, na lehátku u moře. Byla to jejich každoroční tradice, na začátku léta odjet na dovolenou jen spolu a po prázdninách vzít k moři i děti.
Dva týdny svobody
Na svoji každoroční dovolenou jezdili Hana s Markem už od doby, co se jim narodilo první dítě. I když jim Markova matka hlídala děti pravidelně, stejně se nemohli dočkat těch dvou týdnů kdy budou sami a chvíli budou mít život jako dřív. Ne, že by snad svoje děti neměli rádi, ale na odpočinek se prostě těšili vždycky. A kdo taky ne, rodičovství je namáhavá dřina a mít 2 týdny oddychu je vzácnost.
Lážo, plážo u moře
Těch čtrnáct dní dovolené splnilo jejich očekávání do puntíku. Teplá voda, dobré jídlo a díky all inclusive programu, neomezený přísun plážových drinků. Oba dva měli pocit, že za tu dovolenou omládli snad o 10 let a už začali spřádat plány, kam vyrazí příští rok. Letos to bylo Řecko a příští rok by mohli zaletět třeba na Kanáry. Blízké destinace jako Chorvatsko, Slovinsko a Itálii si nechávali na dovolenou s dětmi. Nechtěli s nimi cestovat kraj světa. Vždy se cítili lépe, když byli v dosahu ČR a věděli, že kdyby něco, jsou doma „cobydup“.
Kluci si s panenkami nehrají!
Ke konci dovolené už se nemohli dočkat dětí. Kufry měli narvané suvenýry a hračkami k prasknutí a nezapomněli ani na pár kousků oblečení. Bohužel po příjezdu domů jim zmrzl úsměv na rtech. Když předali dárky Péťovi, čekali nadšenou reakci, ale místo toho dostali studenou sprchu. Na červené autíčko jen zkonstatoval, že červená je holčičí barva, fotbalový dres mu přišel jako holčičí šaty a plyšáka odmítl taky, protože je pro holky. Ze všech dárků měl radost jen z pár a na zbytek se díval spíše nazlobeně.
Pravidla ze staré školy
Hana nevěřila vlastním uším. S dárky pro děti si dali obrovskou práci a vybírali je tak, aby z nich děti měly radost. Nikdy předtím neslyšela, že by se Péťa vymezoval vůči nějaké barvě, nebo hračce. Klidně si s Barčou hrával i s panenkami. A teď tohle! Vzala si Barču stranou, aby zjistila, co se stalo a nestačila zírat. Celých 14 dní jim babička lila do hlavy nesmysly o tom, že kluci si s panenkama nehrajou a holky zase s autíčkama. Že červená a růžová jsou holčičí barvy a zelená a modrá zase klučičí. Na Barču to babička sice zkoušela taky, ale ta ve svých sedmi letech už pouštěla její „moudra“ jedním uchem tam a druhým ven a držela se toho, co jí učili rodiče, a to, že každý si může hrát s tím, čím chce a nosit takové barvy, jaké se mu líbí.
Konec pohodičky
Hana tchýni konfrontovala, ale ta se nedala zviklat. Vykládala o tom, že Hana a Marek vychovávají děti moc benevolentně a co ti chudáci budou dělat, až vyrostou. Absolutně odmítala si připustit, že svět se změnil a je tu mnohem větší svoboda než dřív. Nakonec se strhla velká hádka. Tchyně uraženě odpochodovala a Hana už jí děti odmítá půjčit. Tím to ale bohužel neskončilo. „Moudra“, která babička zasela Péťovi do hlavičky se usadily hluboko a tak si Péťa stále odmítá hrát s polovinou hraček, které nesplňují jeho nově objevené klučičí „standardy“. Rodiče ale nepřestávají trpělivě vysvětlovat a věří, že jednou to Péťa přestane řešit, stejně, jako to neřeší Barča. Třeba z toho jen musí vyrůst.
