„Postarám se, aby tě opustil!“ prohlásila tchyně. A svůj slib dodržela

Když jsem ho poznala, byl klasický „mámin chlapeček“. Všechno s ní konzultoval, ale prý „tak to u nich doma prostě je“.
První návštěva: výslech u stolu – práce, výplata, vaření, děti. Pak věta:
„Jen doufám, že mi ho nevezmete od rodiny. On patří sem.“

Brala jsem to jako přehnanou lásku. Dnes vím, že to bylo první varování.

Když jsme se odstěhovali do vlastního bytu půl hodiny od ní, začalo peklíčko. Dramata, že k ní nejezdíme, že vypadá unavený, že ho od ní „odtahuju“.

Když jsem jí zakázala chodit bez ohlášení, přišla, rozhlédla se po neuklizeném bytě a já v teplácích u notebooku. Podívala se na mě a ledově řekla:
„Ty jsi ostuda. Děláš z něj otroka. Postarám se, aby tě opustil.“

On se tomu smál: „Máma to tak nemyslí.“ Jenže ona myslela naprosto vážně.

Před ním – milá, usměvavá, starostlivá. Přede mnou – jed.
Při společných návštěvách:
„On byl vždycky hodný, doma se nekřičelo, dokud sis ho neodvedla.“
„On měl rád doma klid, ty ho furt někam taháš.“

Když s ním byla sama:
„Vypadáš vyčerpaně, nevaří ti?“
„Na co ona potřebuje kariéru, rodina je důležitější.“
„Dělá z tebe blbce, všichni to vidí.“

K tomu „zapomenuté“ vzkazy, překroucené věty, slzy v telefonu. Já hysterka, co „si všechno bere“. Ona chudinka, kterou prý „odmítám přijmout“.

Najednou jsem doma poslouchala:
„Máma říká, že jsi na ni byla nepříjemná.“
„Máma má pocit, že ji odstrkuješ.“

Když jsem řekla, že lže a manipuluje, dostalo se mi:
„Já nechci být mezi dvěma mlýnskými kameny.“

To není mlýnský kámen, ale pupeční šňůra, která mu vede přímo z obýváku k mámině gauči. A on ji nehodlá přestřihnout.

Když jsem párkrát odmítla jejich „povinný“ rodinný oběd, přitvrdila. Obcházela celou rodinu, moje známé, mojí mámu: cedila slzy, že jsem na něj zlá, že ho manipuluju, že ho tahám od rodiny.

Jednoho večera přišel domů:
„Máma má strach. Řekla mi, že se postará, aby mě tvoje povaha jednou nezničila. Že jestli s tebou zůstanu, skončím sám.“

A jakmile přišla první krize, měl už kolem sebe perfektně připravený sbor, který mu potvrdil, že problém jsem já. Samozřejmě.

Když mi oznámil, že „to takhle dál nejde“, mluvil o sobě:
„Já se necítím dobře.“
„Já chci klid.“
„Nechci se rozhodovat mezi tebou a mámou.“

Nemusela jsem ho nutit si vybírat. Tchyně to zařídila dávno. Výsledek: odešel.
Ona pronesla: „Já jsem mu jen otevřela oči.“

Jasně. A rozkopala nám vztah tak precizně, že by za to mohla brát honorář.

Ano, splnila, co řekla: postarala se, aby mě opustil.
Jenže čím víc vidím, jak u ní zase sedí jako kluk, který čeká na pochvalu, tím víc jsem vděčná. Ušetřila mi roky života s chlapem, který nikdy nebyl partner, jen prodloužená ruka svojí mámy. Ona má svého syna. Jako další projekt.
Já mám klid. A velice jasné pravidlo: jakmile někdo v nové větě řekne „já a moje máma jsme jeden tým“, beru to jako rudou vlajku.