Článek
Znáte to. Řeknete mu, že je potřeba vynést odpadky. Odpoví: „Jo, za chvíli.“ Za hodinu odpadky stále stojí. Za dvě už začínají smrdět. Nakonec je vynesete sama – a ještě jste za hysterku. Protože „vždyť jsem řekl, že to udělám“. Jenže udělat to znamená udělat to. Ne mít to v plánu mezi fotbalem a scrollováním Facebooku.
A to je celé jádro problému. On si myslí, že „pomáhá“. Že mi tím prokazuje laskavost. Já si myslím, že pokud žijeme ve dvou, dům není můj, ale náš. A péče o něj taky.
Nechci doma dospělého chlapečka
Nepřeháním, když řeknu, že mám doma další dítě. Jen je vyšší, má chlupy a právo na pivo. Ale jinak? Chodí za mnou, když něco nemůže najít. Neumí zapnout pračku. Nechá po sobě talíř na stole, protože „však ty ho dáš do myčky“. A když se ozvu, dělá ze mě nepříjemnou, protivnou, uštěkanou ženskou.
Přitom chci jen jedno: aby pochopil, že domácnost není můj koníček. Že já tu nejsem jako koordinátorka provozu. Že i já mám nárok na klid, prostor, nedělat nic. Jenže to bych nesměla být ta, která má všechno v hlavě. Co se musí nakoupit, kdy je očkování, co se má vyprat, kdo má oslavu. On? On „pomůže“. Když mu to řeknu. A připomenu. A nejlíp ještě poděkuju.
Pomoc je sprosté slovo
Aby bylo jasno – nechci pomoc. Chci partnerství. Chci chlapa, který se rozhlédne a ví. Který ví, že děti nejí samy. Že povlečení se samo nevymění. Že nádobí se nemyje silou myšlenky. Nechci být generálka domácnosti. Nechci být ředitelka provozu. A už vůbec nechci být další máma. Mám jedno dítě. Další nepotřebuju.
Ať si každý sáhne do svědomí
Pokud jste chlap a čtete tohle – zeptejte se sám sebe, jestli opravdu „pomáháte“, nebo jen čekáte, až dostanete úkol. A jestli jste žena, která má doma podobného borce? Vítejte v klubu. A možná je čas přestat být tou, která drží vše pohromadě. Protože domácnost není armáda. A my nejsme velitelky logistiky. Jsme ženy. Partnerky. Lidé, kteří mají taky právo sedět na gauči a nic neřešit.
