Článek
Mám dvě ruce. On má taky dvě ruce. A přesto to v naší domácnosti pořád funguje tak, že ty moje dvě ruce mají automaticky patřit k plotně. Jako kdybych se narodila s připevněnou zástěrou. Prý je to „přirozené“. No to určitě. Přirozené je akorát to, že se chlap často rozvalí na gauči, zatímco ženská lítá po bytě jak fretka na speedu.
Když se chlap vrátí z práce, má „nárok na klid“. Když se žena vrátí z práce, má „povinnosti“. A ty začínají tím, že uvaří, poklidí, přichystá dětem věci do školy a skončí tak kolem desáté večer, kdy z posledních sil padne na gauč, zatímco ON si pouští televizi a hodnotí, jaký byl oběd.
Nejsem rozmazlená. Jen odmítám být využívaná
Jakmile řeknu, že nechci vařit, hned slyším: „To si jako myslíš, že ten chlap nemá nárok ani na základní servis?“ Odpověď je jednoduchá – ne. Partner není hotelový host. Pokud se chce cítit jako v hotelu, ať si zaplatí za pokoj. Partnerství není o servisu. Partnerství je o rovnocennosti. A ta v českých domácnostech zoufale chybí.
Když žena řekne, že nechce vařit, hned slyší, že je líná. Když chlap neumí ani zapnout pračku, je to „roztomilej chlapák“. A když už něco udělá, je za to oslavován, jako kdyby právě zachránil svět. Tleskám! Uklidil ponožky po sobě. Zlatý muž.
„Já dělám chlapskou práci.“ Tak jo, pojďme počítat
Další oblíbený argument zní: „Ale já zase opravím kapající kohoutek.“ Super. To je činnost na deset minut za půl roku. Zatímco žena zvládne za den deset činností, které trvají hodiny. Denně. Bez vděku. Bez platu. Bez uznání. A hlavně bez dovolené.
Neříkám, že chlapi jsou neschopní. Říkám, že většina z nich se nikdy nemusela naučit přemýšlet nad tím, co se bude vařit, kolik toho koupit, co dětem nachystat do školy a komu napsat omluvenku. Je to neviditelná dřina, která ale nahlodává duši. Neustálé myšlení za dva lidi.
Už dávno nehraju hru na hodnou holku
Nejsem typ, co dělá, co se čeká. Nebudu předstírat, že mě vaření naplňuje. Nebudu se omlouvat za to, že chci mít čas na svoje zájmy, na svůj život, na klid. Ne, nebude u nás každý den teplá večeře. Někdy bude jen chleba s máslem. A občas ani to ne, protože budeme oba dělat něco smysluplnějšího než stát u sporáku.
Nejsme generace našich matek. A nejsme ani generace, která chce opakovat chyby minulosti. Takže ano – nechci vařit a nechci být služka. Chci být partnerka. A pokud někomu tohle nestačí, má smůlu.
