Článek
Stáli jsme u kuchyňského stolu. On celý natěšený, já nic netušící. „Zavři oči,“ řekl. Udělala jsem to. A pak jsem slyšela šustění igelitu. Otevřela jsem oči – a koukala na blyštivý, plastový, životem nesemletý vysavač. Stálo tam černé monstrum se sedmi nástavci a štítkem „super tichý chod“. Což je asi to jediné, co se u nás doma snaží být potichu.
„Je to ten nejlepší model! Měl na něj skvělou recenzi jeden týpek na YouTube!“ jásal. A mně v tu chvíli spadla brada. Ne z úžasu. Z nevíry. Tohle měl být DÁREK? K VÝROČÍ SVATBY?!
Symbol, co zabolí víc než facka
Ten vysavač nebyl dárek. Byl to výsměch. Ztělesněná lenost, neúcta a vztahová ignorace. Jak dlouho mě ten chlap vlastně pozoruje? Vážně mě po těch letech vidí jen jako někoho, kdo likviduje drobky a sbírá ponožky? Co bude příště? Nový mop? Sada hadrů? Nebo rovnou poukaz na rekvalifikační kurz uklízečky?
Když jsem se ho zeptala, proč právě tohle, zatvářil se překvapeně: „No protože ten starý už moc nesál. A navíc, tenhle je růžový! Myslel jsem, že tě potěší.“
Jasně. Protože růžová je ženská, a ženy milují úklid. Tak jednoduché to je.
Nechci vysavač. Chci respekt.
Tahle domácnost funguje, protože ji já držím pohromadě. Protože nakupuju, vařím, plánuju, balím svačiny, hlídám termíny, řeším rodinné dramata i ztracené klíče. A ano – i vysávám. Ale to všechno dělám, protože chci. Ne proto, že to někdo očekává. A už vůbec ne proto, abych za to dostala nový model s cyklónovým sáním.
Jestli chceš ženu potěšit, dej jí najevo, že ji vidíš. Ne že si ceníš její schopnosti vyčistit koberec. Dej jí dárek, který má přesah. Ne pomůcku, co připomíná každodenní dřinu.
Když muž daruje spotřebič, daruje i představu o roli
Dárek je zpráva. A tahle zpráva zněla jasně: „Miluju tě to, jak mi sloužíš.“ Jenže já nejsem jeho služebná. Nejsem operátorka domácí logistiky s nárokem na odměnu ve formě elektropřístroje. Jsem jeho žena. Partnerka. Ta, která s ním sdílí život, ne podlahu.
A co jsem s tím udělala?
Vysavač jsem nevyhodila. Zabalila jsem ho. A dala mu ho zpátky. Se vzkazem: „Až mě příště uvidíš jako ženu, ne jako personál, můžeš zkusit znovu.“
Urazil se. Samozřejmě. Ale já se přestala cítit jako hadr. A začala jsem přemýšlet, jestli v tomhle manželství vůbec ještě někdo vidí mě.
Protože možná nešlo o dárek. Možná to byl poslední signál, že už mě dávno přestal vnímat jako ženu.
