Článek
Platím si uklízečku. Ano, já. A ne, nedělám to proto, že bych byla přetížená matka tří dětí, co jede na doraz. Nejsem ani vrcholová manažerka, co večeří s laptopem. Nemám diagnózu, zranění, ani trauma z hadru a Sava. Mám prostě jen jednu jednoduchou motivaci: nechci trávit víkendy drhnutím koupelny. A protože můžu, platím někoho, kdo to udělá za mě.
Ale víte co? Překvapilo mě, kolika lidem to vadí. Ne snad že by mi záviděli. To ne. Oni mě soudí. Protože přece „nejsem žádná panička“. Protože jsem „normální ženská“ a normální ženská si přece uklízí sama. Jenže já už dávno nejsem normální ženská podle jejich měřítka. A právě proto mám doma lesknoucí se podlahy, aniž bych si hrbila záda.
Uklízečka není známka selhání. Je to známka svobody
Nechci trávit sobotu s mopem. Nechci si připomínat dětství, kdy byla máma permanentně naštvaná, protože „to tu vypadá jako v chlívě“. A já si tehdy slíbila: Až budu dospělá, nikdy se nebudu honit kvůli uklizenýmu bytu. A nikdy nebudu řvát kvůli špatně složenýmu prádlu. Nebudu.
Tak jsem dospělá. Mám práci, která mě baví. A místo toho, abych v pátek sháněla nový mop, si radši objednám úklid. Konec. Žádný výčitky. Žádné „měla bys“. Měla bych přesně to, co chci – čas a klid.
Společnost miluje ženy, které se obětují
A nesnáší ženy, které se rozhodnou nebýt služky. Uklízečka není problém, když ji má bohatý muž. Ale jakmile si ji pořídí obyčejná ženská, co si jen odmítá ukrojit ze svého času, začne se zvedat vlna nevole. „To si jako myslíš, že jsi lepší?“ Ne. Myslím si, že nejsem hloupá.
Zajímavý, jak moc lidi štve, když si žena dovolí žít pohodlně. Když si dovolí říct: „Ten čas radši strávím s knížkou, přáteli, partnerem nebo sama se sebou.“ V tu chvíli se kolem rojí morální policie domácností a začnou padat výčitky o lenosti, odcizení od reality a ztrátě hodnot. Ale víte co? Hodnoty nejsou v leštěnce. Hodnoty jsou v tom, jak se rozhodneme žít.
Neutírám prach. Buduju život podle sebe
Uklízečka pro mě není rozmar. Je to manifest. Důkaz, že můžu a chci jinak. Že nemusím svému času nasazovat cenovku „0 Kč“ jen proto, že jsem žena. A že nemusím nikoho přesvědčovat, že jsem dostatečně uštvaná, abych si zasloužila pomoc.
Platím za úklid stejně jako za elektřinu nebo internet. Protože to je služba. Ne luxus. Luxus je v tom, že jsem přestala mít potřebu se obhajovat.
Chci. A to stačí.
Nečekám, až budu na pokraji sil. Nečekám, až se mi zablokuje krční páteř. Nečekám, až mi někdo dá razítko, že už si to „můžu dovolit“. Já si to dovoluju sama. Protože chci. A protože si cením svého času víc než názorů těch, kteří si neumí představit, že žena může být svobodná, i když nedrží v ruce kýbl.
Takže až zase uslyšíte, jak si někdo platí uklízečku a netrpí kvůli tomu výčitkami, neděste se. Možná to není rozmazlenost. Možná je to prostě jen první známka zdravého sebevědomí.
