Článek
Vešel do bytu, odložil klíče, rozhlédl se a pronesl tu větu.
„Já teda nechápu, co ty celý den děláš, když nejsi v práci. Tady to vypadá, jak po výbuchu a není ani uvařeno.“
Stála jsem u dřezu, v jedné ruce držela půl vyplivnuté přesnídávky, v druhé mokrou plenu a z nosu mi tekla slina – ne moje, ale našeho osmiměsíčního syna, který visel v nosítku a právě se rozhodl, že už má dost. Jako fakt dost. Zalitý, zpocený, podrážděný. A já taky.
V tu chvíli mi došlo, že se asi díváme na úplně jiný svět.
Vítejte ve světě „dovolené“ jménem mateřská
To, co pro některé muže (a bohužel i část společnosti) vypadá jako příjemný odpočinek doma s miminkem, je ve skutečnosti nonstop směna bez pauzy. Žádný konec v pět. Žádné „zítra to dodělám“. Žádný klid na oběd, žádná samota na záchodě.
Mateřská není dovolená. Je to boj o přežití.
Nejdřív tě dítě vzbudí v 5:30. Ne protože jsi vyspaná, ale protože ono je. Začíná křik. Převlékání. Krmení. Utírání. Přesvědčování, že do zásuvky se nešahá, že pes není na ježdění, že jogurt patří do pusy, ne do ucha.
Když chceš uvařit? Spadne ti dítě pod nohy, protože tě potřebuje právě teď. Když chceš uklidit? Rozháže ti mop, hadry, zamotá se do kabelu od vysavače. Když si sedneš? Jsi líná. Když stojíš? Jsi protivná. A pořád slyšíš – „tak proč jsi teda doma?“
Jeho svět a můj
On jede do práce. Tam má čas dát si kafe. Pokecá s kolegy. Občas se i zasměje. Dostane výplatu. Má status. Doma očekává teplo, vůni, klid. Jako by doma bydlel někdo jiný. Ne on. Jako by to nebyl jeho život.
Já jsem doma. Pardon. V kanceláři mateřství. Bez mzdy, bez volna, bez uznání. Místo potlesku výčitky, místo odměny očekávání. Jsem doma a všechno, co udělám, se večer ztratí. Uklidím? Do hodiny to nepozná. Uvařím? Za 10 minut je po všem. Vyperu? Koš se plní dál.
A když nemám sílu? Jsem neschopná. Protože „co vlastně celý den dělám“.
Řekla jsem mu to nahlas. Poprvé.
Ten večer jsem bouchla. Bez hysterických scén, bez breku. Jen klidným hlasem.
„Víš, co celý den dělám? Nedovolím dítěti, aby se zabilo. Nepustím ho k troubě, nenechám ho udusit se kouskem rohlíku, nespadnout ze schodů, neseberat psí bobek, nepolknout magnet. Neomdlím z nedostatku spánku. Snažím se udržet dům, dítě, sebe. Dneska jsem si nestihla ani umýt vlasy. V koupelně jsem byla třikrát – pokaždé s dítětem. A přesto, přesto ti to pořád nestačí.“
Ztichl.
A poprvé jsem viděla, že něco pochopil. Že si možná poprvé všiml, že moje existence není servis. Že když není uvařeno, možná jsem právě zabraňovala tomu, aby si naše dítě rozrazilo ret o stolek.
Jsem máma. Ne služka. A už toho mám dost
Chci, aby se to říkalo víc. Aby ženy na mateřské nebyly vnímané jako ty, co „nepracují“. Protože my pracujeme. Po nocích, bez odpočinku, v psychickém přetížení, bez ocenění. Pracujeme na tom nejcennějším, aby z těch dětí vyrostli dobří lidé. A tenhle job se prostě ošidit nedá.
A co vy? Už vám taky někdo řekl, že to přece nemůže být tak těžké, když jste doma? A co jste mu odpověděly?
Děkuji Janě na příběh.
