Článek
Ano, moje tříleté dítě umí ovládat tablet. Umí si spustit pohádku, umí posunout video, umí říct „tohle je nuda“ a najít si něco jiného. A ano, má ho v ruce každý den. Ne půl hodiny. Ne jen „výjimečně“. Má ho, když ho potřebuju zabavit. Má ho, když potřebuju ticho. Má ho, protože jsem máma, ne zábavní park s nonstop provozem.
A víte co? Ne, nestydím se za to. Protože to, že mám dítě, ještě neznamená, že jsem přestala být člověk, který potřebuje čas na sebe a odpočinek.
Moderní máma = nonstop animátor?
Představa „správného rodiče“ v roce 2025 je směšná.
Ráno bio kaše, dopoledne výtvarná dílna, pak Montessori aktivity, pohybové říkanky, nekonečné „pojď si hrát“ – a večer ještě čtení pohádky na míru. A nedejbože zapnout pohádku – to už se podle internetu rovná zanedbávání.
Jenže co když nechci být hrdinka s kruhama pod očima? Co když chci ráno vypít kafe ještě teplé a v klidu? Co když chci hodinu sedět, mlčet a neřešit skákající panáky a pastelky na zemi?
Tablet není peklo. Peklo je předstírat, že všechno zvládám bez něj
Všichni víme, že to dělají. Že tablety a mobily jsou každodenní záchrana, kterou ale málokdo veřejně přizná. Protože přece „správná máma“ by měla všechno zvládnout bez obrazovek. Vlastníma rukama, s úsměvem, za doprovodu jemné hudby.
Ne. Správná máma někdy potřebuje vypadnout. Potřebuje vypnout. Potřebuje klid.
A pokud jí to na dvě hodiny zařídí tablet, není to selhání. Je to přežití.
Dítě na tabletu neznamená, že ho ignoruju
Vím, co sleduje. Vím, jak dlouho. Vím, že to střídáme s hrou, povídáním, pohybem. Ale tablet je součást dne. A je to zatraceně lepší než unavená, pasivně agresivní máma, co se zhoutí uprostřed dne a vybuchne, protože nemá prostor na jedno hluboké nadechnutí.
Díky tabletu mám čas si uvařit, pracovat, odpovědět na e-maily, pustit si podcast, jít si umýt hlavu.
Díky tabletu mám prostor být víc než jen máma. A přesně to ze mě dělá lepší mámu.
Nechci být oběť rodičovství. Chci být jeho součást – ne rukojmí
Mateřství není kult sebedestrukce. Nemusím se vyčerpat do dna, abych měla nárok říct, že to dělám dobře.
Doba se změnila. Technologie tu jsou. A místo pokryteckého moralizování bychom si mohli přiznat, že chytré zařízení v rukou dítěte není zlo. Je to nástroj. A je jen na nás, jak ho použijeme.
Já ho používám k tomu, abych se nezbláznila. Abych dýchala. Abych měla chvíli sama pro sebe.
A nemám výčitky. Mám kafe, klid – a dítě, které je spokojené.
Co víc chtít?
