Článek
Prásk! To nebyla rozbitá sklenička, to bylo moje vlastní dítě. Moje roztomilé, usměvavé, ukázkově vychované dítě. Leželo na zemi mezi rohlíky a balíky piškotů a řvalo tak, že se regály obchodu třásly v základech. A já? Já zkoprněla. Mozek offline, srdce na tachometru 180. Tohle bylo poprvé.
Konec iluze, že mám všechno pod kontrolou
Nestihla jsem říct ani „ne, miláčku, lentilky dnes ne“, a už to jelo. Zrudlý obličej, dramatické zhroucení, řev jak siréna a kolemjdoucí, co rychle přepínali z režimu „nakupuju“ na „soudím tě pohledem“. Jeden muž se ušklíbl. Dvě ženy zakroutily hlavou. A jedna babička si dokonce nahlas posteskla:
„Tohle my jsme si nikdy nedovolili.“
Ano, protože vám to vymlátili z hlavy vařečkou a pocitem viny. Ale mým dítětem zrovna lomcuje emoce velikosti tsunami. Takže laskavě ustupte a hleďte si svého.
Měla jsem chuť zmizet. Ale neměla jsem kam
Neměla jsem po ruce teleport. Ani skafandr. Ani manžela, který by si ho hodil na záda a odnesl do soukromí. Měla jsem jen pot, rudé tváře a obrovskou snahu nezačít brečet taky.
Lidi civěli. Já stála. Dítě řvalo. A v hlavě mi jelo jediné: Co dělám špatně? Odpověď? Nic. Dělám, co můžu. Ale teď prostě jen přišla ta vývojová fáze. „Hodím se na zem, když mi nevezmeš jogurt s dinosaurem“. A nezachrání to ani empatie, ani výchova, ani Montessori.
Tohle je naprostý psychický blackout.
Dítě není zkažené. Je prostě… dítě
Moje dítě se mi nechtělo pomstít. Neztrapňovalo mě úmyslně. Ono nevědělo, co s tím, co cítí. A ten hysterický výbuch uprostřed obchodu byl jen ventil. Jenže my dospělí to vnímáme jako selhání. Jako důkaz, že jsme neschopní. Jako výstražný signál pro všechny kolem: „Podívejte, neumí si vychovat dítě.“
Ale já ti něco řeknu: umím. A právě proto jsem tam stála, neschoulila se do sebe, nekřičela, nedala mu facku. Jen jsem vydržela.
Protože vydržet – to je to nejtěžší.
Když dnes vidím mámu ve stejné situaci, usměju se
Ne proto, že bych si užívala její peklo. Ale proto, že vím. Vím, jaké to je, když tě propaluje stovka očí a tvůj malý milovaný člověk se v tu chvíli mění v živoucí apokalypsu.
Vím, že nejde nic udělat. Že výchova není kouzelná hůlka. Že klidné děti ve třech letech neexistují.
A že není třeba se omlouvat za to, že tvé dítě žije naplno.
Dneska řve? Zítra ti řekne „mám tě rád, mami“
A tak jsem tenkrát v tom obchodě udělala to jediné, co šlo. Sedla jsem si na bobek, zvedla ho do náruče, odnesla pryč a ignorovala svět.
Přežili jsme. Oba. A večer? Dostal pusu. Protože dítě není výstavní exponát. Je to malý člověk. Plný emocí. A já jsem jeho kotva.
Taky už máte za sebou veřejný výbuch?
