Článek
Řekl to, aniž by se podíval do očí.
Seděl u stolu, v jedné ruce mobil, v druhé bagetu, a mezi sousty si dovolil větu, která mi doslova přerušila tep.
„Víš co? Už mám těch tvých keců fakt plný zuby.“
Chvíli jsem jen stála. Čekala, že to možná doplní vtipem, omluví, že přestřelil. Neomluvil.
Pokračoval ve scrollování.
A já stála vedle vlastního dítěte a přemýšlela, kdy se z něj stal zmetek, co se mnou mluví jako s personálem.
To není puberta. To je výchova. A něco jsem hodně přehlídla
Byla jsem ta máma, co vysvětlovala. Co se neuchylovala k fackám. Co se ptala, jak se cítí.
Byla jsem ta, co tahala z něj slova, nosila mu svačiny, dělala prezentace, když spal.
Byla jsem ta, co držela rodinu nad vodou.
A výsledek?
„Mám tě plný zuby.“
Já jeho taky
Jo, čtete správně. Říkám to nahlas, protože už se nechci dál dusit vlastní slušností.
Tahle fráze mě bolela.
Ale taky mě osvobodila.
Protože mi došlo, že už nechci být ta, co mlčky snáší nevděk.
Nechci být odpadkový koš pro nálady vlastního dítěte.
Nechci být němá podložka, na které může vyvztekat, co ho ve světě zklamalo.
Nejsem „kámoš“, jsem matka
Nejsem tu od toho, abych byla oblíbená. Ale nejsem tu ani od toho, abych si nechala kálet na hlavu.
A jestli si někdo myslí, že mateřství je o tom, že se necháš roky urážet, protože „puberta“ nebo „je to těžké období“, tak je to blbost.
Moje láska není slepá. A není bez podmínek.
Respekt je minimální požadavek. I od vlastního syna.
Řekla jsem mu: „Já tebe taky. A víš co? Můžeš si to řešit sám.“
Ten den jsem se přestala snažit.
Nevzala jsem mu později telefon. Nezachraňovala jsem mu pozdě odevzdaný úkol.
Neptala jsem se, jestli jedl.
Začala jsem se starat o sebe.
A hádej co?
Za pár dní se objevil v kuchyni. Bez mobilu.
A poprvé po dlouhé době řekl: „Mami, můžeme si promluvit?“
Děkuji Haně za příběh.
