Článek
Je s podivem, kolik rodičů stále ještě razí při výchově heslo: „škoda rány, která padne vedle“. Čím dál více odborníků na výchovu, dětských psychologů, nebo i vědců potvrzuje, jak takový přístup deformuje dětskou psychiku a zanechává po sobě stopy i celé dekády. PO aktualizaci občanského zákoníku o fyzických trestech by se sice věci měly měnit, ale podle mé osobní zkušenosti se tak neděje. Bydlím kousek od dětského hřiště a každý den tam „pár na zadek“ několikrát padne a nikdo se nad tím nepozastavuje.
Já jsem rodič, já jsem šéf
Rozhodně nejsem příznivcem nevychovaných, rozjívených nebo násilnických dětí. Ovšem pokud se dítě takto chová, je příčina u rodičů a jejich, evidentně nedostatečné výchovy. Ježe výchovou se tady nemyslí, dítěti naplácat, ale trpělivě vysvětlovat, a hlavně jít vlastním příkladem. To je přesně ta část, kterou tolik dospělých nezvládá.
Chcete po dítěti, aby jedlo zeleninu, ale sami jí do pusy nestrčíte, jak je rok dlouhý, tak proč by vás to dítě mělo poslechnout? Protože jste dospělí a tím pádem šéfové? Tím si respekt rozhodně nevybudujete. Jen tím učíte děti, aby tupě poslouchaly „povely“ těch nad nimi a ani nad nimi nepřemýšlely. To je to, co pro své potomky chcete?
Bití je nepřípustné
Jakýmikoliv fyzickými tresty své děti učíte, že pokud jim dojdou argumenty je namístě, začít argumentovat „pěstmi“. Typická morálka hospodských povalečů. Je naprosto nepřípustné někoho do něčeho nutit silou a využívat toho, že vy jste silnější. V principu je jedno, jestli útočíte na stařenku z druhého patra, která nechala chodítko tam, kde vám se to nelíbí nebo jestli naplácáte dětem za bordel v pokojíčku. Pokaždé jen ukazujete vlastní omezenost a neschopnost se dorozumět verbální cestou, a proto se do toho musíte pustit fyzicky. Jako pračlověk. Ale zatímco dnes vám odvlečení ženy za vlasy do jeskyně vnese pár let natvrdo, tak nad fyzickými tresty pro děti se přivírají oči. Když z toho nemají modřiny, tak je to přece „normální“. Ne, není to normální a minimálně je to ponižující. A vytváří to buď budoucí agresory, nebo oběti domácího násilí, které mají pocit, že když je někdo fyzicky trestá, je to normální.
Inteligentní lidé násilí nepotřebují
Vzpomínám si, jak před lety, když jiné světové země začaly fyzické napadání dětí trestat z toho měli Češi oči na vrch hlavy. Nespočítala bych, kolikrát jsem slyšela obavu, že rodiče nemůžou jet s dětmi např. do Norska, protože, kdyby je pleskli, tak by jim je sebrala sociálka. A pak následovaly uštěpačné poznámky o tom, jací v těch zemích vyrostou z dětí spratci, a jak to vlastně celou tu zemi zničí. No, teď už můžeme pomalu vidět výsledky. Zatímco Češi i nadále zůstávají nejistí, ušlápnutí, nemají odvahu se za sebe postavit, Norsko patří mezi nejlepší země k životu a pravidelně se umisťuje na nejvyšších příčkách v hodnocení spokojenosti obyvatel a kvalitě života. U nás sice proběhla aktualizace občanského zákoníku o fyzických trestech, ale do skutečného života většiny lidí zatím změny ještě nedorazily a hrozby „pár fackama“ považuje mnoho lidí na normální součást života nezletilých.
