Článek
Větu „Mami, do tohohle se mi už prosím nepleť“ slyším dodnes. Pronesl ji můj syn s takovou směsí arogance a pýchy, že mi málem vypadl tác s bábovkou z rukou. Prý jsem za hranou. Prý jim zasahuju do vztahu. A že to, jak se doma chová jeho žena, je jen a jen jejich věc. Jenže já doma nevidím partnerství. Já vidím divadlo, kde ona dělá rohožku a on si hraje na krále.
Tak jsem se rozhodla, že když o můj názor nestojí, dám ho někomu, kdo ho slyšet potřebuje. Jeho ženě.
Vychovala jsem jeho. Vychovám i ji
Než mě někdo sežere, že zasahuju do cizí rodiny – já jsem tu rodinu vychovala. Já svého syna vodila za ručičku, když si neuměl utřít zadek. A mám se jen tak dívat, jak se chová k ženě, která doma maká, stará se o děti a ještě se ho musí prosit o uznání?
Jednoho dne jsem si pozvala jeho manželku na kafe. Normálně. Jako ženská ženskou. Nechtěla jsem jí vnutit žádnou svatou pravdu. Chtěla jsem jí jen nastavit zrcadlo. A víte, co je na tom nejšílenější?
Ona se mi rozbrečela. Ne proto, že bych jí ublížila. Ale protože si uvědomila, že přesně tohle slyšet potřebovala. Že jí roky nikdo neřekl: „Hej, ty jsi žena, ne služka.“
Ženy nejsou pečovatelky
Začaly jsme se vídat častěji. A ne, nevymýšlely jsme recepty na domácí štěstí. Učily jsme se obě. Ona, jak přestat být ta, co se omlouvá i za to, že dýchá. A já, jak přestat být ta, co všechno zachraňuje.
Začala mluvit nahlas. Začala si říkat o pomoc. Přestala být tou, co tichounce sbírá ponožky a mlčí, když on ji přejede jako parní válec. Můj syn si toho nejdřív ani nevšiml. Byl zvyklý, že všechno funguje bez řečí. Jenže najednou to přestalo.
Vychovávat se dá i v dospělosti
Byl to šok, když ho manželka jednou večer nenechala sedět u televize. Ne proto, že by neměla ráda jeho oblíbený seriál, ale protože potřebovala, aby uspal děti on. A ne, neptala se ho, jestli může. Prostě řekla, že je řada na něm.
Najednou z něj nebyl velký pán, ale zmatený kluk. A víte, co řekl pak mně? „Mami, co se s ní děje?“ A já jen pokrčila rameny a usmála se. „Začala si vážit sama sebe a přestala tě pořád upřednostňovat.“
Nenechala jsem se umlčet. A udělala jsem dobře
Ne, nebudu se omlouvat za to, že jsem zasáhla. Nezmlkla jsem, když šlo o štěstí mého dítěte. A hlavně, když šlo o důstojnost a budoucnost ženy, která si tohle nezasloužila.
Naučila jsem jeho manželku, že být hodná není ctnost, ale past. A že manželství, kde se jeden jen vozí a druhý mlčí a dře, není láska, ale dlouhodobě neudržitelná tyranie.
