Článek
Chtěli jsme udělat to, co se od „slušných“ lidí očekává. Měli jsme volný pokoj, tchyně ovdověla a děti malé. Tak jsme jí nabídli, ať se k nám přestěhuje. Pomohla by s hlídáním a my bychom se postarali o ni. Vzájemně výhodné, ne? Vždyť generace spolu žily vždycky. A hlavně – říká se přece, že starší lidé touží po blízkosti rodiny.
Jenže ona se místo vděku sebrala a přihlásila do důchoďáku. Prý chce mít klid. Svobodu. Nechce vstávat do hluku, pomáhat s vařením a hlídat děti, které nejsou její odpovědnost. Chce tančit, jezdit na výlety a mít čas na sebe.
Rozumíte? V 68 letech, zdravá a při síle, odmítla být „babičkou na plný úvazek“. A místo toho šla žít mezi cizí lidi a sdílí s nimi obývák.
Místo rodiny zvolila samotu
Nešlo o peníze. Nešlo o prostor. Nešlo ani o vztahy – nikdy jsme se nehádali, vždycky jsme se k ní chovali s respektem. Ale jakmile se měla zapojit a pomoc nám, ozvalo se její sobectví. Prý měla celý život dost péče o druhé – o muže, o děti, o vnoučata. A že teď chce, aby někdo jednou posloužil jí.
A hlavně – že „není služka“.
To je dneska nová mantra, že? Každá babička, která nehlídá děti pět dní v týdnu, se ohání svým právem na život. Ale co naše práva? Co naše potřeba pomoci? Co náš přetlak a únava?
Zklamání zabalené do sebelásky
Nechtěla pomoct. Nechtěla být s námi. A teď ještě s úsměvem posílá fotky z karaoke večerů a společné jógy s paní z vedlejšího pokoje. Místo aby vedla děti do školky, vede sama sebe ke kafi a dortíku. A veřejně si říká „svobodná seniorka“.
Jasně. Její život, její volba.
Ale až začne být opravdu nemocná, až bude potřebovat naši pomoc, měla by si vzpomenout. Protože když šlo o nás, otočila se zády.
Nová éra babiček?
Možná je tohle nový standard. Babička nevaří, nežehlí, nehlídá. Chce být krásná, svobodná a bez odpovědnosti. Fajn. Ale ať si pak nikdo nestěžuje, že se rodiny rozpadají. Když se každý stará jen o sebe, těžko něco společně udržíme.
Navrhli jsme jí rodinu. Vybrala si svobodu.
A my jsme zůstali bez pomoci. Ale s otevřenýma očima.
