Článek
Říkali, že to bude nejlepší řešení. Že už nezvládají dojíždět, že se o mě budou bát, že tam budu mít péči, společnost, program, čerstvě upečený koláč a pravidelně převlečenou postel. Že už nejsem nejmladší, a že tohle mi vlastně pomůže.
A já… já jsem nakonec řekla ano.
A od té chvíle se po nich slehla zem.
Z „domova“ se stalo odkladiště. Z dětí – zmizelí.
Nevím, co bylo horší. Ten moment, kdy jsem poprvé překročila práh „toho pěkného zařízení s výhledem do parku“, nebo ta tichá realita, co následovala:
Že mě sem nedali, protože jim na mně záleží. Ale protože jim záleží na sobě.
Potřebovali místo. Čas. Klid. Potřebovali, abych přestala být problém. Abych nepadala v noci. Abych se jich neptala, kdy přijedou. Abych už nebyla „ta máma, co pořád něco chce“.
A tak mi zaplatili pokoj v domově důchodců – a přestali jezdit.
Dřív mi syn volal každý druhý den. Dnes pošle smajlík, když si vzpomene.
Dřív říkal: „Mami, neboj, jsme tady pro tebe.“ Dnes? „Nestíháme, víš jak to je. Ale věřím, že to tam máš fajn.“
Ne. Nemám to tu fajn.
Mám tu ticho.
Mám tu spolubydlící, která celou noc mluví ze spaní. Mám tu hodiny, co tikají tak hlasitě, až mi připomínají, kolik mi jich zbývá. Mám tu čisté povlečení – ale nikoho, kdo by ho se mnou sdílel. Mám tu okno do zahrady. Ale nikdo už neotevře dveře.
Nejsmutnější na stáří není smrt. Je to, že jste ještě naživu – a nikomu na tom nezáleží.
Říká se, že dnešní generace dětí je přetížená. Že mají hypotéky, úvěry, kariéry. Že nemají čas.
Ale měli čas, když chtěli pohlídat vnoučata. Měli čas, když potřebovali půjčit peníze. Měli čas, když se jim rozpadal vztah a volali mi se slzami v očích.
Tehdy jsem byla máma. Teď jsem jen číslo pokoje 216.
Pohladí mě cizí ošetřovatelka. Obejme mě kolegyně od vedle, co zapomíná jména. Ale moje děti? Nic.
Neříkám, že je to tu hrozné. O mně se tu starají. Mám léky, mám jídlo, mám lžičku na kompot. Ale nemám rodinu. Protože ta odešla ve chvíli, kdy jsem jim dala svolení zapsat mě do domova.
Nešlo o to, že by nemohli jezdit. Nešlo o to, že by neměli čas. Oni prostě jen přestali chtít.
Jakmile jsem přestala být součástí jejich každodenní logistiky, stala jsem se zapomenutelná.
Říkali, že tu budu mít víc klidu.
Už se neptám, kdy přijedou. Neříkám si, že příště na mě nezapomenou. Už jsem se přizpůsobila.
Dala jsem jim, co chtěli. Svobodu. Prostor. A sami sobě říkají, že mi přece přáli jen to nejlepší.
Ale pravda je jiná: nechtěli mě vidět stárnout. Nechtěli mě mít u sebe.
Chtěli se mě elegantně zbavit. A říct si, že to bylo z lásky.
Ale takhle láska nevypadá. Láska je přítomná. I když se jí to nehodí.
