Článek
Začalo to nevinně. Můj manžel zvedl telefon a přišel s tím, že jeho maminka potřebuje na pár dní přístřeší. Prý si doma jen udělají nové podlahy. Samozřejmě, že jsme ji u nás přivítali. Uvařila jsem její oblíbené jídlo, nachystala čisté povlečení, dokonce jsme dočasně vystěhovali náš pracovní koutek, aby měla větší pohodlí.
Jenže ty „nové podlahy“ se nikdy nedodělaly. Respektive – dodělaly, ale tchyně u nás zůstala. A stále má na všechno výmluvu. Jednou rekonstruují kuchyň, jindy má zrovna doktory blízko od nás, pak zase prý nechce být doma sama. Už tři roky je jako stín, který nemizí. A my si nemůžeme ani prdnout, aniž by to někdo slyšel.
Vaří „pro všechny“, ale nikdo to nechce
Ráno vstanu a kuchyň je obsazená. Tchyně zrovna dovařila tři litry česnečky, protože „to přece milujete“. Děti se jí bojí říct, že chtěly spíš cereálie. Já si nemám kam dát svůj jogurt, protože její krabičky s vývarem zabírají polovinu lednice. A když ji požádám, aby nekrájela cibuli přímo na dřevěný stůl, uraženě práskne dveřmi.
Přijde mi, že zcela ignoruje, že tohle je můj dům, moje kuchyň, moje pravidla. Pořád se tváří, že „pomáhá“. Ale v reálu dusí atmosféru a neustále nás zpochybňuje.
Diktuje pravidla v domě, který není její
Vrchol všeho? Zákaz návštěv v době „jejího klidu“. Moje kamarádka se smí smát jen potichu, jinak nás tchyně okřikne, že jí „třeští hlava“. Děti mají být v osm v posteli, protože „tak je to správně“. A já si nesmím otevřít víno, protože to přece „není zdravé“.
Když jsem jednou zkusila nadhodit, že by už mohla jet domů, rozplakala se, že ji „vyhazuju na ulici“. A manžel? Mlčí. Buď ze strachu, nebo z viny. Výsledkem je, že mám doma dvě děti a jednoho přestárlého generála, který řídí všechno.
Mlčet? Už nikdy
Tři roky jsem se snažila být hodná snacha. Tři roky jsem zkousávala přetékající polévky, nevyžádané rady i tiché výčitky. Ale už dost. Můj domov není noclehárna. A určitě ne hotel s plnou penzí pro ženu, která mě ve vlastním domě ponižuje.
Rozhodla jsem se, že jí dám ultimátum. Ne kvůli sobě. Ale kvůli našemu manželství, kvůli dětem. Tchyně, která přijede na „návštěvu“ a odmítá odejít, není oběť. Je vetřelec. A já už nemám v plánu dělat jí spolubydlící.
