Článek
Byt zdarma. Sen každého mladého páru. A taky past, do které spousta lidí s nadšením skočí rovnýma nohama. I my jsme málem skočili. Jenže pak přišla ta podmínka: že naši budou mít klíče. Že občas nakouknou. Že se prostě staví. Že to bude „i jejich domov“.
V tu chvíli se z daru stal nástroj moci. A my jsme jim ten jejich „dáreček“ s díky hodili na hlavu.
Dám, ale jen když pustíš duši
Rodiče ten byt koupili před lety. Malý, starší, ale v super lokalitě. A protože „mladí to mají těžké“, nabídli nám, že nám ho darují.
My naivně děkovali, dojímali se. Jenže pak přišlo to ALE.
„Budeme mít samozřejmě klíče.“
„Když budeme v okolí, zastavíme se.“
„Občas se postaráme, uklidíme, koukneme, jestli máte pořádek.“
V překladu: budeme vědět o všem, co se u vás doma děje. Budeme se ptát, proč není umyté nádobí. Kdo to byl v předsíni. A proč jste měli zavřené dveře do ložnice.
Byt výměnou za svobodu? Děkujeme, nechceme
Jak se tohle vůbec může někomu zdát normální?
Co je to za „dar“, když k němu dostanete doživotní kontrolora?
Když víte, že nemůžete v klidu ležet s nachlazením, protože se může kdykoli objevit máma s taškou plnou výčitek?
Byt není útulný, když víte, že v něm někdo kdykoli může šmátrat po lince nebo v šuplíku se spodním prádlem.
Domov to není. Je to jen přívětivě zařízená ubytovna.
Emoční vydírání jako příměs darovací smlouvy
Když jsme odmítli, následoval emocionální teror:
„Tak si ho kupte sami, když vám náš nestačí.“
„Měli byste být vděční!“
„My bychom za takovou nabídku ruce líbali.“
Jasně. Jenže já jsem už velká holka. A když jsem opouštěla domov, nebylo to proto, abych vyměnila dětský pokoj za celé 2+kk s nekonečným dohledem v podobě vlastních rodičů.
Svoboda nemá cenu v metrech čtverečních
Vybrali jsme si hypotéku. Splátky, nervy, vlastní odpovědnost.
Ale když si večer sednu s vínem na balkon a vím, že tohle je čistě moje místo, dýchá se mi lehčeji než kdykoli předtím.
Radši budu deset let v minusu, než celý život pod dozorem.
A víte co je nejhorší? Že v tom nejsme sami. Mluvím s přáteli, čtu diskuze a všude to samé.
„Dáme vám dům, ale budete bydlet tak, jak my chceme.“
„Dáme vám pozemek, ale budeme rozhodovat o projektu.“
Ne, to není pomoc. To je manipulace zabalená do dárkového balíčku.
Buďte vděční, ale ne hloupí
Naučme se rozlišovat mezi darem a nástrojem kontroly. A taky říkat:
Díky, ale ne za každou cenu.
Co si o tom myslíte vy? Je normální chtít za dar klíče od domova? Nebo jsme opravdu jen nevděčná generace, co si neváží pomoci?
