Článek
Máloco vyvolává tolik emocí jako otázka bydlení. Jedni tvrdí, že každý má právo na střechu nad hlavou, druzí zase zdůrazňují osobní odpovědnost a ekonomickou realitu. Ale je opravdu bydlení lidským právem, nebo by si každý měl pořídit jen takový domov, na jaký si vydělá?
Mám právo bydlet!
Myšlenka, že každý má mít nárok na vlastní domov, je nepopiratelně přitažlivá. Dává pocit jistoty a stability, které chce pro sebe i své blízké každý z nás. Realita je však neúprosná: kvalita bydlení závisí na ceně a je jasné, že se nedá zařídit, aby se každý dočkal stejně velkého a moderního bytu nebo domu. Když se objevují volání po „právu na bydlení“, mělo by se počítat s tím, že bydlení není zadarmo, a někdo na něj musí vydělat. V letošním dubnu dosahovala průměrná cena nového pražského bytu 154 500 Kč za m2. Fakt má někdo pocit, že se do takového bytu dostane tím, že bude vyřvávat, že má právo bydlet? Ne, na takové byty, stejně jako na jakékoliv jiné, mají právo jen ti, kteří si je mohou dovolit koupit nebo pronajmout. Nemáš peníze, nebydlíš. Možná to zní tvrdě, ale tak to je a je to spravedlivé.
Trh versus společenské požadavky
Tržní ekonomika funguje na jednoduchém principu nabídky a poptávky. Cena nemovitostí se neodvíjí od abstraktního pojmu „právo na bydlení“, ale od toho, co je člověk ochotný a schopný zaplatit. Ti, kteří si vybudovali vyšší příjmy, si logicky mohou dovolit lepší nebo větší domov. Zajištění stejné úrovně bydlení pro všechny by vyžadovalo, aby byla společnost ochotná nést vyšší daňové zatížení, nebo se připravit na omezení vlastních možností volby. Nemám pocit, že by tu někdo stál o vyšší daně, aby si mohli nepracující žít v klidu a pohodlíčku. Nebo jsem možná výjimka, ale opravdu nemám zájem vydělávat na někoho dalšího. Ať se o sebe každý stará pěkně sám a jak umí.
Vydělávejte více a žijte si lépe
Argumenty ve prospěch sociálního bydlení a dotací, podle mě, absolutně neberou v potaz osobní odpovědnost. Byty zdarma či dotace snižují motivaci k práci na sobě a dosažení kariérního i životního úspěchu. Pokud by si každý mohl vydělat jen na tolik, na kolik mu síly a schopnosti stačí, otázka bydlení by se stáhla do individuální roviny, kde se každý přizpůsobí své finanční situaci. Nemusí mít každý luxusní apartmán ve městě; skromnější domov je pro většinu lidí dosažitelný, pokud jsou ochotni pracovat a odpovědně plánovat své finance.
Důsledky „práva na bydlení“
Pokud se přístup k bydlení podřídí požadavku, že každý má právo na stejné podmínky, vznikne neudržitelný tlak na veřejný rozpočet a na státní ekonomiku jako celek. V zemích, kde je přístup k bydlení státem silně podporován, dochází často k převisu poptávky a dlouhým čekacím dobám. Výsledkem je paradoxně zhoršení dostupnosti bydlení a nárůst byrokracie. Opravdu bychom tohle chtěli, kvůli pár jedincům, kteří nejsou schopní si na své bydlení vydělat vlastní prací?
Žijte podle svých možností
Nakonec, odpovědnost za bydlení by měla ležet na každém z nás. Pokud někdo chce luxusní byt, musí zatnou zuby a zamakat. Stát by měl poskytovat pomoc pouze v případech krajní nouze, nikoli jako nástroj k vyrovnání příjmových rozdílů a podporování flákačů. Reálný svět se naštěstí neřídí ideály rovnosti, ale ekonomickými zákony. Bydlení, stejně jako každá jiná komodita, stojí peníze, a bez ekonomické zodpovědnosti se žádná společnost dlouhodobě neobejde.
