Článek
Deset let jsem za firmu dýchala a kryla všem záda. Řešila krizové situace, tahala projekty z bahna a držela tým pohromadě, když se všichni ostatní sesypali. A pak mi manažer jednoho dne oznámil, že mě přeřazují. Prý změna organizační struktury. Nové vedení. Méně odpovědnosti. Méně rozhodování. Méně peněz. Ale „určitě to zvládnu, protože jsem flexibilní“.
Ano. Jsem flexibilní. Ale ne naivní.
Tohle je návrat o deset let zpátky. A to jen proto, že nejsem muž?
Když jsem se slušně, ale pevně ozvala, že je to pozice pod mojí kvalifikaci a zkušenosti, odpověď zněla: „No tak, buďte ráda, že tu vůbec jste. Máme tu mladé, ambiciózní lidi, co se perou o místa.“
Aha. Takže po letech dřiny mám být ještě vděčná?
Co to je za svět, kde když jako žena neskloníte hlavu, jste hned „problémová“? Kde když řeknete, že si zasloužíte víc, jste „arogantní“?
Vyhazov za drzost říct nahlas pravdu
Když jsem odmítla degradaci, přistála mi na stole výpověď. Bez výběrového řízení. Bez alternativy.
Najednou se mnou nebyl žádný dialog. Jen studený odstup, strohá slova a razítko na papíře.
Prý „nesouhlas s firemní kulturou“.
Přeloženo: Nehodila jsem se jim do krámu, protože jsem nechtěla držet pusu a krok.
Nejsem sama. Jen to většina radši spolyká
Od chvíle, kdy jsem příběh sdílela, mi píšou desítky žen. Stejné scénáře. Zkušené, schopné, ale příliš „nezávislé“. Prý se špatně vedou. Prý si moc vyskakují. Prý kazí kolektiv.
Jenže pokud tady chceme mluvit o rovných příležitostech, nemůžeme přecházet, že za stejnou práci se často dostává jiná odměna. A že u mužů se ambice chválí. U žen trestá.
Je čas říct dost. A začít si vážit sebe
Tohle není o zatrpklosti. Ani o pomstě. Je to o důstojnosti. O tom, že každý má právo říct: „Tuhle hru nehraju.“
Odmítnout pozici, která nás sráží.
Odmítnout prostředí, které nás nerespektuje.
A hlavně – nenechat se zviklat tím, že prý „tak to prostě chodí“.
Ne, nechodí. Jen jsme si na sebe nechali příliš dlouho šlapat. Ale já už nebudu. A věřím, že nejsem sama.
