Článek
Nejde o to, že končí pracovní smlouva. Nejde o to, že se firma mění. Jde o to, jakým způsobem vám dají nůž na krk. Bez varování. Bez slova. Bez odvahy říct vám pravdu do očí.
Pět let jsem makala bez řečí. Zaskakovala za nemocné, tahala přesčasy, přehlížela nekompetenci vedoucích a kolikrát dělala víc práce než ti, co brali trojnásobný plat. A výsledek? Výpověď. Do obálky. Na stole. A když jsem se nadechla, že se zeptám proč, přerušili mě:
„Nebudeme to s vámi řešit.“
Tohle je normální?! Tohle je standard?!
Když se slušnost považuje za slabost
Když člověk drží pusu, dře a doufá, že bude po zásluze odměněn, je za blbce. Ti největší loudilové a flákači si vykřičí benefity, výhody, klid. A ti, co drží firmu nad vodou, letí první. Protože nejsou problémoví. Protože se jich nikdo nebojí. Protože mlčeli příliš dlouho.
Ale mlčení skončilo. A tenhle způsob jednání už nechci přejít mávnutím ruky.
Firemní kultura? Spíš toxická stoka.
Manažeři, kteří neumí vyslovit celý souvislý odstavec, ale mají školení na „leadership“ za deset tisíc. HRistky, co se tváří jako psycholožky, ale neunesou pohled do očí, když vám nesou výpověď. A kolegové, kteří „o ničem nevěděli“, ale hned po vašem odchodu sedí na vašem místě.
To není firma. To je kult neodpovědnosti.
Všichni chtějí loajalitu, ale sami ji nemají ani za nehet.
Nechali mě tam bez mrknutí oka strávit mládí. Ukousli si roky mého zdraví. Vysáli ze mě energii. A když už jim to bylo málo, zbavili se mě jako kusu nábytku, co už není trendy.
Ale já si ještě práci najdu. Já se postavím na nohy. Ale vy? Vy zůstanete tím, kým jste: zbabělci, kteří neumí nést odpovědnost. Kteří místo zpětné vazby používají mlčení. Místo lidskosti aroganci. A místo slušnosti výmluvy.
Vzkaz na rozloučenou
Nemusíte mi tleskat. Ale přestaňte se divit, že lidi za sebou pálí mosty. Že mlčí jen do chvíle, kdy už je to za hranou. A že se jednou sejdeme – jenže v opačných rolích. Až budu vybírat já.
