Článek
Když HR oznámilo, že dostaneme novou kolegyni, čekali jsme čerstvou krev. Někoho, kdo umí tempo, rozumí nástrojům, ví, co znamená deadline. A místo toho? Paní, které je prakticky v důchodu a počítač zapíná s výrazem, jako by startovala raketu.
Podle HR to má být „diverzita věku“. Podle mě je to sabotáž. Protože my jsme tým, ne charitativní spolek pro rekvalifikaci babiček.
Když se práce mění v doučování
Každý úkol, který dostane, je noční můra. Excel? Katastrofa. Outlook? Horor. Online tabulky? To už je úplně sci-fi. Vysvětlujeme jí, jak se ukládá soubor, jak se kopíruje text, jak se připojuje příloha. Jsme profesionálové, kteří mají doručovat výsledky – a místo toho hrajeme na učitele informatiku pro někoho, kdo by už dávno měl učit svoje vnoučata péct bábovku, ne nás brzdit v práci.
Jeden e-mail jí zabere půl hodiny. Report? Celý den. A my ostatní pak zůstáváme po večerech, abychom zachránili, co ona nestihla.
Zkušenosti, které nikdo nepotřebuje
HR pořád mele, že seniorka přinese „zkušenosti a nadhled“. Jenže zkušenosti z osmdesátých let, kdy se psaly dopisy na psacím stroji, jsou nám k čemu? Klientům je jedno, že to kdysi dělala jinak. Oni chtějí výsledky hned, ne zpověď o tom, jak se dřív posílaly faxy.
Její „nadhled“ je akorát frustrace: neustálé řeči, že „to dřív bývalo lepší“, že „vy mladí se pořád někam ženete“. Ano, ženeme. Protože dneska se svět hýbe rychle. A kdo nestíhá, nemá ve hře co dělat.
HR jako spasitel, my jako oběti
HR si odškrtlo kolonku „věková diverzita“. Super. Vypadá to dobře na papíře, na LinkedInu, ve výroční zprávě. Jenže realita? Realita je taková, že my v týmu padáme na hubu. Oni si dělají PR, my děláme přesčasy. A všechno jen proto, aby si firma mohla hrát na to, že „dává šance všem“.
Já nepotřebuju v týmu „šanci“. Já potřebuju parťáka, který dokáže otevřít tabulku, aniž by mu to zabralo půl směny.
Nikdo nemá odvahu to říct nahlas
Všichni jen tiše skřípeme zuby. Protože kdybychom řekli, že seniorka nemá v našem týmu co dělat, okamžitě jsme označeni za věkové rasisty. Jenže je tohle fakt diskriminace? Nebo je to prostě pravda? Že když někdo reálně brzdí výsledky, ohrožuje zakázky a vysává energii, nemá ve firmě co pohledávat?
Nikdo se neodváží říct HR: „Tohle je průser.“ Protože by to znělo nehumánně. Jenže co je humánního na tom, že my makáme za dva, aby se někdo mohl vozit na vlně „sociální spravedlnosti“?
Realita, která štve všechny
Kolegové jsou zoufalí. Deadliny se posouvají. Klienti jsou nervózní. Atmosféra v týmu padá. A přesto se všichni tváříme, že je to v pořádku. Že je to jen „proces adaptace“. Jenže adaptace na co? Na fakt, že už nikdy nebudeme stíhat? Na to, že každý týden přijdeme o část energie, protože musíme brzdit, vysvětlovat, opakovat?
Řeknu to naplno: HR nám do týmu nasadila seniorku a je to peklo. Ať si o tom kdo chce co chce říká, já jsem tu od toho, abych dělala práci, ne sociální experiment. Jestli chtějí být charitativní, ať si otevřou klub důchodců. Ale dokud budeme firma, potřebujeme lidi, co makají. Ne lidi, co brzdí.
