Článek
Nestála jsem u té pokladny poprvé. Ale tentokrát jsem se neudržela. Seniorka přede mnou vytahovala drobné z malé peněženky, přepočítávala je, trošku se jí klepaly ruce, možná měla i trochu problém se zrakem. Zdržela nás? Ano. O dvě minuty. A to bylo zjevně na prodavačku moc.
„To si děláte srandu, paní, nemáte to připravený? Já tady nemám čas čekat, než se dopočítáte! Za váma stojí lidi!“ štěkla ta holka za kasou tónem, jakým bych se neodvážila mluvit ani s cizím psem.
Ostatní mlčeli. Koukali do mobilu, předstírali, že neslyší, nebo se potutelně usmívali, že to konečně někdo řekl nahlas. A mně se chtělo řvát. Ne na tu paní. Ale na celou tu scénu.
Tohle není frustrace, to je čistá lidská špína
Jasně, někdo by řekl: prodavačka má těžkou směnu, lidi jsou otravní, fronty dlouhé, vedení přísné. Ale od kdy je omluvou pro sprostotu vlastní únava? Ne, tohle nebyla únava. To byla agresivní arogance bez špetky respektu, bez empatie. Tohle nebylo „nezvládnuté emoce“. Tohle byla výpověď o charakteru.
To, že má někdo uniformu a tlačítko na pokladně, mu nedává právo dehonestovat starého člověka, který si dovolil nebýt dost rychlý. Ať si to všichni uvědomí: není to vtipné. Není to přísnost. Je to hnus.
Když se z úcty stane fraška
Jsem z generace, která vyrůstala na tom, že starším se pomáhá. Ale teď to vypadá, že na ně řveme, protožes námi nezvládají držet tempo. V tramvaji předstíráme spánek, v obchodě přešlapujeme a v duchu jim nadáváme, že zdržujou. Ale pak si dáváme na Instagram citáty o pokoře, úctě a vděčnosti.
Ne, tohle není společnost, která stárne s důstojností. Tohle je společnost, která své vlastní rodiče a prarodiče vytlačuje z veřejného prostoru jako vadný software.
Možná už se jí nechce žít
Když si představím, jak se asi cítila ta seniorka, chtělo se mi brečet. Ne proto, že neměla přesně nachystané mince. Ale protože jí někdo veřejně vmetl do obličeje: „Nejsi tu vítaná. Vadíš.“
Tohle není „incident“. Tohle je každodenní realita tisíců starých lidí. A ne všichni mají dceru, která se za ně ozve. Nebo sílu říct: „Měla byste se stydět, slečno.“
Kdyby to byla vaše matka?
Ne, vážně. Představte si, že tam stála vaše matka. Že by se jí třásly prsty, že by zčervenala studem. Že by jí prodavačka vyštěkla do obličeje, že má přestat zdržovat. Byli byste zticha? Anebo by vás to konečně dohnalo k tomu, zvednout hlas a říct: „Tohle už stačilo“?
Až jednou budete v důchodu, modlete se, ať v té frontě nestojí někdo jako ta holka za kasou. Protože pak pochopíte, jaké to je – být nepotřebný. A neviditelný. A ponížený kvůli tomu, že si dovolíte žít.
