Článek
Čekala jsem gratulaci. Nebo aspoň pár slov uznání. Uspěla jsem v systému, který drtí i ty nejsilnější – prošla jsem státnicemi, vybojovala si titul a měla hlavu plnou plánů. A oni? Místo radosti mi s kamennou tváří podali obálku. Žádné „jsme na tebe hrdí“. Jen papír s přesně rozepsanými částkami: školní pomůcky, obědy, školné, tábory, dokonce i benzín na rozvoz po kroužcích. Jako bych byla investiční projekt. A teď prý přišel čas na návratnost.
Účet za dětství? Tak to pardon
Myslela jsem, že rodiče dávají bez podmínek. Že jejich role není vedená tabulkou v Excelu. Že dítě není půjčka s úrokem. Jenže zjevně se mýlím. Dětské radosti mají svou cenovku. Každé „máš hlad, uvařím“, každé „vezmu tě na trénink“ se dnes mění v položku, kterou mám „v dobrém“ splácet. Protože jsem teď dospělá. Protože prý vděčnost se neříká – ta se vyjadřuje penězi.
Já nejsem jejich investice
Chápala bych, kdybych žila jako flákač. Kdybych seděla doma a čekala na zázraky. Jenže já jsem dřela. Vydělávala si brigádami, šprtala do noci, neměla čas na vztahy, jen abych je nezklamala. A teď se dozvím, že to celé byla jen rozvaha? Jako by moje hodnota byla měřitelná tím, co vrátím. Ne tím, kdo jsem.
Když je „vděk“ z donucení
Tohle není o penězích. Tohle je o hranici. O tom, že „děkuji“ se nedá vynutit fakturou. O tom, že mateřství a otcovství nejsou podnikatelská činnost. A že láska, která podmiňuje, přestává být láskou. Začíná to být obchod. A pokud je tohle jejich představa o výchově, tak jim přeju hodně štěstí. Ať si ten účet klidně zarámují.
Rodiče jako obchodní partneři?
Ne, díky. Jestli si mysleli, že tímhle vyvolají můj vděk, spletli se. Vyvolali zklamání, vztek a hlavně otázku, jestli to celé stálo za to. Jestli jsem vůbec kdy byla v jejich očích dcerou, nebo jen dlouhodobou investicí s nadějí na výnos. A jestli tohle má být rodina, pak je možná čas přehodnotit, komu za co dlužím.
