Článek
Vždycky jsem byla ta zlobivá. Ta drzá. Ta, co si dovolila říct svůj názor. A přesně za to jsem doma platila. Facky. Ticho. Výsměch. Psychický teror schovaný za „výchovu“. Můj otec byl generál bez uniformy. Nezlomný, neústupný, bezcitný. Ale teď umírá. A chce mě vidět. Chce slyšet moje „odpouštím ti“. Tak na to může zapomenout, některé věci se odpustit nedají.
V dětství mi lámal křídla
Nebyl to otec, byl to dozorce. Když jsem si jako malá dovolila brečet, zesměšnil mě. Když jsem byla smutná, bylo to „na facku“. Všechno jsem prý „přeháněla“ a „dělala scény“. Když jsem měla úzkosti, protože jsem se bála domů, odbyl mě slovy „to máš za to, že si vymýšlíš“. Všechno, co jsem kdy cítila, pro něj byla slabost. A slabost se trestala.
Šla jsem na psychiatrii ve dvaceti. Už jsem nemohla spát. Měla jsem panické ataky. Ztrácela jsem kontrolu nad vlastním tělem. A víte co řekl, když to zjistil? „To je tvoje vina. Nejsi normální.“ Žádné objetí. Žádné pochopení. Jen další kladivo na moji křehkou duši.
Až ve smrti si vzpomněl, že má dceru?
Dneska umírá. Zápal plic, metastázy, upoutaný na lůžko. A najednou po třiceti letech slyším, že mě chce vidět. Že se chce smířit. Že mě má rád.
Rád? RÁD? Ten člověk mi nikdy neřekl jediné vřelé slovo. Nikdy se nezeptal, jak se mám. Nikdy mě neobjal. A najednou bych měla hrát komedii, sedět mu u postele, utírat mu pot a utěšovat ho? Ne. Moje vnitřní dítě zažilo dost. A já ho teď chráním.
Vinu si ponese s sebou
Vím, že se teď najde spousta „hodných duší“, co mi budou říkat, že krev není voda. Že bych mu měla dát šanci. Že se budu jednou trápit. Ale já už se trápila dost. Roky. Každou noc. Při každém flashbacku, kdy jsem si znovu připadala jako malá, bezmocná holka, která se snaží nezakopnout, aby nedostala další slovní nebo fyzickou ránu.
Ne, nebudu ho litovat. Litovala bych sama sebe, kdybych šla proti sobě. Kdybych překročila vlastní bolest jen proto, aby se ON cítil lépe na smrtelné posteli. Odpustit neznamená zapomenout. A rozhodně neznamená zapřít samu sebe.
Jeho konec není můj začátek
Moje terapie mi dala jednu zásadní věc: hlas. A ten už mu nikdy nedám, aby ho znovu umlčel. Nechci pomstu. Chci jen právo neodpustit. Právo říct: ublížils mi. A to se nezmění tím, že jsi slabý, že tě bolí tělo a že se bojíš smrti.
Smrt tě nevykoupí, tati. A mě už znovu nezlomíš.
