Článek
Máma byla vždycky trochu zvláštní. Potřebovala být středem pozornosti, smála se trochu moc nahlas, oblékala se „mladistvě“. Ale brala jsem to jako kompenzaci. Stárnutí je těžké. Osamění taky.
Jenže když začne máma posílat srdíčka přes Messenger šedesátiletému chlapovi, co je otec tvého partnera, začneš si klást otázky.
A hlavně – začneš se stydět.
Za ni. Za sebe. Za celou tu zvrácenou situaci.
„Neblázni, vždyť je to jen sranda.“ Ne. Není.
Snažila jsem se to řešit v klidu. Řekla jsem jí, že mi to vadí. Že je to divné. Že překračuje hranice.
A ona?
„Ježiš, no tak se trochu uvolni. My si jen píšeme. On má smysl pro humor. A aspoň mě někdo obdivuje, když ty mě máš za starou bábu.“
Tahle věta mě posadila na zadek.
Já? Že ji mám za starou bábu?
To ona se obléká jako dvacítka a snaží se strhnout pozornost mých kamarádů pokaždé, když se někde ukáže.
To ona si hraje na sexy milf, zatímco já se stydím pozvat domů přítele, protože nevím, jestli mu neskončí na klíně.
Víte, co je nejhorší?
Že ten chlap – otec mého přítele – jí to baští. Normálně flirtuje zpátky.
„Tvoje maminka je fakt zajímavá ženská. Taková temperamentní.“
Temperamentní?
Jo, jasně.
Temperamentní jako toxická sopka.
A když jsem to příteli řekla, jen se smál. „Aspoň si naši rozumí.“
No, to je krásné.
Tak až je uvidím, jak se drží za ruce, dám jim dárkový poukaz na swingers víkend.
Rodinný sraz bude příští level pekla.
Tohle není normální. A nikdy nebude.
Začínám mít pocit, že máma nikdy nepochopila, kde končí její svět a začíná ten můj. Vždycky mě vnímala jako rozšíření sebe samé. A teď, když jsem konečně dospěla a začala si budovat vlastní život, začala mi do něj lézt. Bez ptaní. Bez studu. Bez zábran.
Možná je to stárnutí. Možná krize. Možná jen obyčejný narcisismus. Ale jedno vím jistě:
Tahle žena už není moje máma. Je to cizinka v cizím těle, která se mě snaží vyšachovat z mého vlastního příběhu.
Když matka závidí vlastní dceři
Možná je to celé o tom. Možná mi závidí. Můj věk. Moje tělo. Můj vztah. Můj svět.
A tak se snaží být součástí. Za každou cenu. I kdyby měla svádět tátu mého kluka.
Jenže tohle není inspirace.
Tohle je patetická tragikomedie, která začíná smrdět trapností.
A já už v ní hrát nebudu.
Máma může dál lovit, psát, posílat smajlíky.
Ale v mém životě končí.
