Článek
Jsem jejich dítě. Ne nájemník. Ne parazit. Dítě. A děti se nevyhazují. Ani když je jim přes dvacet. Ani když rodičům dojde trpělivost. Jenže moji rodiče právě tohle udělali. Oznámili mi, že mě už dál živit nebudou. Že buď začnu platit nájem, najdu si práci, nebo ať si sbalím kufr. A já zůstal stát v předsíni s pusou dokořán. Oni to mysleli vážně.
„Nejsme tvoje banka,“ řekli. A mě polil vztek
Jasně, nejsem už dítě, co si hraje s autíčkem. Ale nikdy jsme doma nemluvili o tom, že bych měl odejít. Nikdy nepadla řeč o tom, že jsem na obtíž. A pak najednou – ultimátum. „Buď začneš přispívat, nebo jdi.“ Co to jako je? Výchovný styl TikToku? Oko za oko, nájem za vděk?
Řekli mi, že mají taky svoje potřeby. Že chtějí cestovat. Že jim beru energii. A že když jsem dospělý, mám se podle toho chovat. Ale jak mám být dospělý, když mě k tomu nikdy nevedli? Když jsem celou dobu poslouchal, že se mám soustředit na školu, ne na brigády? A teď najednou šup, „neumíš si vydělat, tak padej“?
Všichni si hrajou na samostatnost
Když si děti miliardářů užívají třicítku v Kalifornii a pořád jim tatínek posílá peníze, je to roztomilé. Když ale normální kluk z obyčejný rodiny potřebuje čas, aby se postavil na nohy, je to „vyžírka“. Kde se bere ta představa, že v osmnácti nebo jednadvaceti má člověk všechno zvládat sám? Mám snad instantně pochopit, jak funguje trh práce, nájemní smlouvy, odvody, daně a zároveň být psychicky v pohodě?
Ne. Místo toho slyším: „My jsme v tvým věku už makali.“ Jo, táto, ty jsi taky ještě v osmnácti nevěděl, co je e-mail. Tak si to nech.
Jsem jejich dítě. Ne břemeno
Když mě přivedli na svět, brali si zodpovědnost. Nikde není psáno, že ta končí maturitou. Všichni mluví o podpoře. O rodině jako zázemí. Ale když dojde na lámání chleba, tak se ukáže, jak to kdo má. Mě nepodpořili. Mě odstřihli.
Bolí to. Protože za penězma je něco horšího, že mě nechtějí. Že pro ně nejsem priorita. Že jsem přítěž. A z toho se fakt blbě spí.
Možná odejdu. Ale s tímhle cejchem
Možná si tu práci najdu. Možná odejdu. Možná zvládnu nájem, složenky, noc bez světla, protože nebudu mít na elektřinu. Ale nezapomenu. Že místo aby mi rodiče dali ještě chvíli času, hodili mě přes palubu.
A příště, až se budou divit, proč nejezdím domů na Vánoce, proč jsem odtažitý, proč nedržím rodinu pohromadě… tak tohle bude ta odpověď.
Nechali mě padnout.
Ne protože museli.
Ale protože chtěli.
