Článek
Všichni jsme slyšeli tu pohádku. „Praha je pro všechny.“ Omyl. Praha je pro bohaté. Pro ty, co už mají. Pro ty, co si stihli něco koupit, než se reality změnily v burzu pro investory a Airbnb mafiány. Pokud dnes nemáte peníze, bydlení v hlavním městě není pro vás – je to čistý luxus. A přestaňme se konečně tvářit, že je to jinak.
Bydlení v Praze není nedostupné kvůli osudu, ale kvůli systému. A ano – pokud na něj nemáte, nemá smysl si hrát na to, že vám „nějaký startovací byt“ spadne sám do klína. Nespadne. Ten byt už někdo dávno koupil, zrenovoval, nafotil na Instagram a teď ho pronajímá za pětistovku za metr.
Jste chudí? Tak proč bydlíte v centru?
Tohle je věta, kterou si nikdo netroufne říct nahlas. Tak já ji řeknu: Když nemáte peníze, proč si myslíte, že máte automatický nárok žít ve městě, kde metr čtvereční stojí jako menší auto?
Tohle není o lidské důstojnosti. Tohle je o iluzi, že každému patří všechno a na všechno má nárok. A zároveň o pokrytectví systému, který sice tvrdí, že podporuje diverzitu, ale realita je: Praha se stává skanzenem pro bohaté, expaty a developerské sny. A kdo do toho nezapadá? Musí ven.
Nemůžete si dovolit tržní nájem? Tak si ho neberte. Nechcete dojíždět z Kladna, Kolína nebo Berouna? Fajn. Ale pak si najděte způsob, jak na to. Nebo změňte očekávání. Ne, město vám nic nedluží. A už vůbec ne třípokojový byt ve Vršovicích.
„Ale já tady vyrostla!“ – No a co?
Zní to tvrdě? Tak to má být. Protože realita je tvrdá. Město nefunguje podle nostalgie. Funguje podle peněz. A kdo to nepřijme, ten se bude navždy cítit jako oběť, kterou někdo připravil o právo žít tam, kde „má kořeny“. Ale kořeny vám nájem nezaplatí.
A ty dojemné příběhy o lidech, co musejí opustit svou čtvrť, protože jim nájem zvedli o deset tisíc? Jo, to je kruté. Ale víš co? Trh se neptá, jestli máš ráda ten park pod oknem. Trh se ptá, kolik zaplatíš.
Praha už není město. Je značka.
Praha dnes není město, kde žijeme. Je to značka. Luxusní, pozlacená, přecpaná turisty, korporacemi, startupy a lidmi, kteří tu chtějí „zažít atmosféru“, ale nezajímá je, že servírka z kavárny na Letné dojíždí hodinu a půl, protože na Letné si už nemůže dovolit bydlet. A ti, co si to přiznají? Ti už dávno v Praze nebydlí. A žijí. Možná o něco klidněji, svobodněji, bez toho, aby každý měsíc skládali tři výplaty na nájem.
Potřebujeme dostupné bydlení. Ne sebelítost
Jasně, existují lidé, kteří pomoc skutečně potřebují – samoživitelky, senioři, lidé v nouzi. Ale to, co se dnes prodává jako „nespravedlnost“, je často jen prostý fakt: nemám na to.
A v tom případě se ptám: proč zůstáváš? Proč bojuješ o každý metr? Proč radši nevyužiješ potenciál jiných měst, kde tě neudusí náklady a přetvářka?
