Článek
Léta jsem byla ta chápavá manželka. On prý potřebuje „vyvětrat hlavu“, já mezitím řešila nákupy, děti, praní. Vracel se čistý, navoněný, bez jediné smítky trávy na kopačkách. Občas mi to přišlo divné, ale umlčela jsem sama sebe: aspoň mám doma sportovce, ne pijana z hospody.
Nedělní rána byla ve znamení „bolavých nohou“ a historek z kabiny. Spoluhráči, góly, pivo po zápase. Dnes vím, že půlka těch jmen nikdy neexistovala. Jen kulisy, aby ten jeho seriál vypadal věrohodně.
Jedna zpráva, která všechno rozbila
Pravda přišla z úplně jiné strany. Napsala mi kolegyně:
„Doufám, že se Petr po té operaci kolene už cítí líp. Je škoda, že nehraje fotbal už druhý rok.“
Druhý rok? Nehraje? Zatímco každou sobotu odchází „na zápas“? V krku mi zaskočilo. Doptala jsem se a dostala potvrzení. O žádném jeho hraní se v práci nemluví, jen o tom, jak mu sport chybí.
V tu chvíli mi došlo, že tady něco smrdí víc než jeho údajné kopačky.
Hotel místo hřiště
Další sobotu jsem dělala, že nic. Upekla jsem buchtu „pro kluky“, popřála mu štěstí… a sedla do auta. Ne na hřiště. Do centra.
Na třetí pokus jsem trefila hotel. Takový ten, kde se neptají, odkud se znáte. On v košili, žádný dres. Vedle něj ona – mladší, vyžehlená, sebejistá. Recepce, klíč, úsměv.
Vešla jsem dovnitř za nimi.
„Tak co, vyhráli jste?“ zeptala jsem se.
Ztuhnul. Ona taky. A pak přišla ta nekonečně trapná věta všech nevěrníků: „To není tak, jak si myslíš.“
Jasně. Hotel, sobota, cizí ženská. Určitě jen taktická porada před sezonou.
Zrada není jen sex. Je to to divadlo okolo
Ano, spal s ní. Ale nejhorší na tom nebyl hotel. Nejhorší bylo to mnohaleté divadlo. Vymyšlené zápasy, spoluhráči, skóre, diplom z turnaje, bůhví odkud.
Tohle není „jeden úlet“. To je promyšlený dvojí život. A já v něm měla roli pitomce v publiku, co mu ještě pere dres, ve kterém nikdy nehrál.
Když jsme se doma bavili „o šanci“, vytáhl klasiku: děti, hypotéku, společné roky. Ale ve chvíli, kdy člověku dojde sebeúcta, přestanou čísla hrát roli.
Jednoduchá otázka: chci žít s někým, kdo mi roky takhle suverénně lhal? Nechci.
Žádný druhý poločas. Červená karta a konec
Tvrdil, že kvůli „jedné chybě“ rozbíjím rodinu. Lže. Rodinu rozbil on ve chvíli, kdy si z fotbalu udělal krytí pro hotelové víkendy. Já jsem jen odmítla dál držet lajnu a tvářit se, že je všechno v normě.
Od té doby, kdy slyším „on chodí každou sobotu na fotbal“, zbystřím. Ne, nechci šířit paranoiu. Ale chci připomenout jedno: jakmile má člověk potřebu svůj „koníček“ takhle dokreslovat, možná už to dávno není sport, ale čisté alibi.
Můj ex dostal červenou. Ne za to, že nehrál fotbal. Za to, že ze mě udělal hlupačku, na kterou kašlal, zatímco hrál úplně jinou hru.
