Nechci živit své staré rodiče, měli dost možností se zajistit sami

„My jsme se o tebe starali!“

Ano. Ale to byla vaše povinnost, ne investice s výnosem.

Tohle je věta, která mě pálí pokaždé, když ji slyším. „My jsme tě vychovali a starali se o tebe, teď jsi na řadě ty.“ Jenže přivést dítě na svět neznamená, že si automaticky kupujete doživotní finanční zajištění. Dítě není penzijní plán. Dítě není investice, která má „vydělávat“, až rodič zestárne.

Jasně, v minulosti to tak bývalo. Ale dnes? Dnes si každý mohl spořit, investovat, pojistit se, přemýšlet dopředu. Jenže to spoustu lidí nebavilo. Radši si koupili nové auto, třetí televizi a dovolenou v Turecku. A teď čekají, že to za ně zaplatí jejich děti – ti samí, co sotva utáhnou vlastní život.

Vyrůstala jsem s rodiči, kteří celý život říkali: „My nejsme jako ti chamtivci, my žijeme tady a teď.“ Jenže tady a teď má své důsledky. Oni si žili přítomností, já teď řeším budoucnost – jejich i svou. A ta moje se kvůli nim začíná hroutit.

Nechci být krutá. Ale taky nechci, aby mě někdo označil za sobeckou, když si dovolím říct: „Mám své účty. Mám své děti. Mám svůj život.“ Nemůžu platit všechno a všem, jen aby měli ti přede mnou klídeček a radost, že si nikdy nemuseli odepřít pohodlí.

Ano, starám se. Pomáhám, když můžu. Ale nebudu se ničit proto, že někdo odmítl být zodpovědný. Rodiče měli celý život výhodu, kterou my už nemáme: levné bydlení, jistou práci, bezstarostnou důchodovou budoucnost před sebou. A přesto se spousta z nich chovala, jako by jim peníze padaly z nebe.

Když se bavím s vrstevníky, slyším totéž: „Máma má důchod, ale pořád jí to nestačí.“ „Táta nezaplatí nájem, ale pořád si kupuje pivo a cigarety.“ „Když jim navrhnu, ať se uskromní, urazí se.“
A my? My jsme ti zlí. Ti, co „nepomáhají“. Ti, co „nejsou rodina“. Jen proto, že si dovolíme žít podle svých možností, ne podle jejich představ.

Nechci být cynická, ale generace našich rodičů měla často víc, než si dnes dokážeme představit. Stát jim zajišťoval jistoty, které my už dávno nemáme. Jenže z těch jistot se stala samozřejmost. A kdo si na ni zvykl, ten se neumí přizpůsobit.

Když teď slyším, že bych „měla přispívat na rodiče“, protože „to se sluší“, mám chuť se zeptat: A kdo přispívá mně?
Mám platit jejich účty, zatímco splácím vlastní hypotéku? Mám kupovat jejich léky, když mi zbývá sotva na školku? Nebo snad vzdát svůj život a vše podřídit jim?

Tohle by měl někdo říct nahlas: děti nemají povinnost své rodiče živit. Mají právo jim pomoci, pokud chtějí. Ale pomoc musí být dobrovolná nabídka, ne vydírání. Ne „ty mi dlužíš“.
Kdo si neumí zodpovědně řídit vlastní život, nemá právo chtít, aby to za něj dělaly jeho děti.

Rodiče nás měli připravit na samostatnost. Ne z nás udělat vlastní penzijní fond.