Článek
Mám tři děti. Tři zdravé, dospělé, vzdělané lidi, kteří se rádi fotí se svými dětmi u krbu a na Instagram píšou dojemné statusy o rodině. Ale svou vlastní matku navštíví jednou ročně. Jednou. A ne, není to Vánoce. To si přece nenechají zkazit někým, kdo „smrdí starobou“ a připomíná, že čas běží i jim. Přijdou na moje narozeniny. S dortem z obchodu, s falešným úsměvem, s očima na hodinkách. A já se každý rok ptám: Kdy se z mých dětí stali cizí lidi?
Nežiju. Jsem uložená.
Domov důchodců. Oficiálně místo péče. Neoficiálně odkladiště. Slušné, čisté, profesionální – ale pořád odkladiště. Pro všechny ty babičky a dědy, kteří to „už doma nezvládají“. Jenže já to zvládala. Jen už jsem překážela. Nepasovala jsem do jejich harmonogramů, pracovních kalendářů, wellness víkendů a rozvodových cyklů.
„Máme toho hodně, mami.“ Ano, věřím. Ale to, že máte hodně, vám dává právo zapomenout, že jsem existovala jako živá žena? Že jsem se kvůli vám roztrhala? Vstávala v pět, vařila, prala, dřela? Proč se teď tváříte, jako bych umřela už dávno?
Přijedou… a koušou se do tváře, aby to přežili
Vidím to. Ten jejich pohled, když procházejí chodbou plnou starých lidí, z nichž někteří zapomněli, jak se jmenují. V očích jim bliká panika: Takhle skončím i já? Ten mrazivý šok, že smrt má vrásky a nosí bačkory. Nechci vaše lítosti. Nechci sušenky z benzínky. Chci pravdu.
A pravda je, že mě už dávno pohřbili. Fyzicky žiju, ale pro ně jsem jen připomínka toho, co nechtějí vidět – stáří, vinu, vlastní pohodlnost.
Babičko, nezdržuj
Jednou jsem zkusila zavolat v červnu. Jen tak. Slyšet hlas, říct, že je krásné počasí. Dcera mi to zvedla. „Jé, mami, my jsme na cestě na chalupu, můžu zavolat večer?“ Nezavolala. Nikdy. Protože jsem rušila.
Nejsem náladová. Nejsem senilní. Jsem jen stará. A to se dneska neodpouští. Dnešní svět nesnese pomalost, smutek, potřebu blízkosti. Potřebuješ být cool, produktivní, nenáročná. A já už nejsem nic z toho.
Až umřu, přijdou všichni
Vím to. Udělají krásný pohřeb. Květiny, řeč, možná i písničku, co jsem měla ráda. Budou plakat. Ale ne kvůli mně. Kvůli sobě. Že už není komu dokazovat, že nejsou tak špatní. Že už je konec výčitek.
Ale do té doby…? Jednou ročně. Na dvě hodiny. S dortem a ztuhlým objetím.
Tak děkuju. Za všechnu tu pozornost. Za všechno to hrané rodinné teplo.
Ale až příště přijedete – buďte aspoň upřímní. Že vás to nebaví. Že mě nechcete vidět. Že jsem jen kostlivec ve vaší morální skříni.
A já na vás konečně přestanu čekat.
